Problematika pomoci

Nic není zadarmo. Za všechno se musí platit. 
Vše, co získáme z jedné věci, splatíme věcí druhou.
Každý život se platí smrtí. 
I za vaši hudbu, o níž jsme toho tolik slyšeli, se muselo zaplatit. 
Cenou za ni byla vaše žena. Peklo je nyní spokojené.
Ted Hughes

I.

V oblasti duchovních věd a duchovního úsilí je celá řada možností pohledu na problematiku pomoci, jak pomáhat, komu pomáhat, kdy ano a kdy ne. Jednoznačná odpověď ovšem neexistuje. Tato záležitost je odvislá od mnoha faktorů většinou souvisejících se samotným stupněm vývoje a rozvoje pomáhajícího a pomáhaného. Setkat se tak můžete s případy pratjéka buddhů, tedy osamoceně dosáhnuvších v zásadě nepomáhajících nikomu dalšímu, ale také s nereálně přehnaným idealismem bódhisattvovství hraničícím až s nepochopením tak zvaného dobrovolnictví… Pomoc bychom mohli definovat jako aktivitu nebo naopak její ustání vedoucí k žádanému zlepšení stavu věci.

II.

Lze říci, že pomoc na duchovní cestě nemusí být pomocí fyzickou a obráceně. Mnohdy je totiž možno samotnou pomocí, a dokonce i vyvíjenou aktivitou a tendencí pomáhat, uškodit více než pomoci. Proto je nutno pečlivě zvažovat, analyzovat kdy, komu a jak, do jaké míry pomoci.
Nutno zvážit, kdo chce pomoci, s čím, jak a na kolik. Jde skutečně o pomoc? Není to pouhé chtění pomáhajícího pomáhat za jakoukoli cenu? To by byl totiž ten nejhorší případ, ale zase ten nejčastější. Proč bychom měli chtít pomáhat? Abychom z toho získali nějaké výhody, prospěch? Zlepšení karmy, lepší příští inkarnaci nebo třeba jen dobrý pocit…? To vše je opravdu jen chtění a nemá s pomocí vůbec nic společného. Navíc v takovémto případě dotyčný pomáhající škodí nejen sobě ale i ostatním. Dobročinnost tak nemusí být vždy dobrotivá.

Problematiku pomoci vedle ideálů křesťanství, humanismu a dobrovolnictví, a dokonce ještě před nimi, degradoval Ksitybhadra svým slibem, kterým zamlžil ideál bódhisattvovství. Slíbil, že nevstoupí do nirvány dříve, než budou spaseny všechny bytosti všech světů, někdy se uvádí všech pekel. 
Avšak tato výměna je právě tou, o níž mluví Hughes (1970): Peklo je nyní spokojené.

Ksitybhadrův slib byl pak (k libosti pekel, politiky a náboženství) mylně ale záměrně zobecněn především západními překlady, ale zneužit také tibetským exodem (který nemá zájem o osvícené zápaďany, když navíc nedokáže osvícení dosáhnout sám) na celý ideál bódhisattvovství, čímž je hledajícím zcela znemožňováno dosažení osvícení.

Jenomže, aby byla pomoc účinná, musí být trpícím vyžadována. Pokud pomáháte někomu, kdo pomoc nežádá, nejen že uškodíte jemu ale nakonec i sobě. Nevyžadované pomoci, stejně jako toho, co člověku přichází samo a zdarma, bez úsilí, si dotyčný neváží a může jí dokonce považovat za intervenci do svých bytostných zájmů a obrátit se proti pomáhajícímu.Navíc byla v samotném buddhismu pomoc uplatňována teprve až po dosažení nirvány formou osvícení, tedy nikoli a v žádném případě ne před tím!

III.

Stejný problém nacházíme v případě daru, protože pomoc je de facto formou daru. Avšak pozor, nic není zadarmo, žádný dar, ač se může jevit sebe velkoryseji, není a nemůže být zdarma. 

Darem i obdarováním vzniká pouto, proto se tomu moudří vyhýbají. Pouto může mít charakter jak očekávání hmotné či finanční náhrady, tak i mentální či karmické vazby a závislosti. Tím se člověk nepřibližuje ke svobodě, ale právě naopak. Připomeňme na tomto místě, že nirvána je přetnutím všech pout, vazeb!

Možná si řeknete, že přeci pro mnichy hínajánového a později théravádového buddhismu je běžnou praxí žebrání jídla a darů v ulicích se žebrací miskou. Ano, ale toto je právě forma obětin, či spíše odpustků a možnosti pomoci zlepšení podmínek života, osudu či karmy darujících. Nelze říci, že by tak dar nebyl prospěšný. Je a dokonce oboustranně, ale vzniká tak závislost obce laické na mniších a naopak. Za obojím stojí potřeba, na straně mnišské fyzická, na straně laické psychická. Texty však představují obě pojetí – jak prospěšnosti daru, tak i neprospěšnosti. 

V M. 117 se praví: „Říkám vám, mniši, že existují dva druhy správného pochopení (sammá-ditthi): (1) je prospěšné dávat almužny a dary a (2) dobré i zlé činy přinesou své plody a následky…“¹

Dále termín dána (dāna): ,obdarování‘ (štědrost, dávání). „Ten, kdo daruje jídlo, poskytuje čtveré dobrodiní: napomáhá dlouhému životu, dobrému vzhledu, štěstí a síle. Proto budou dlouhý život, dobrý vzhled, štěstí a síla i jeho údělem, ať už mezi nebeskými bytostmi nebo mezi lidmi.“²

Pět dobrodiní se dostává tomu, kdo obdarovává: náklonnost mnoha bytostí, ušlechtilá společnost, dobrá pověst, sebedůvěra a zrození v nebi.³ Dalších sedm dobrodiní se uvádí v A. VII, 54. Štědrost, zejména ve formě darování roucha, jídla atd. mnichům, je vysoce ceněna ve všech buddhistických zemích jižní Asie jakožto základní hodnota a prostředek k překonání vrozené lidské chtivosti a egoismu. Ale stejně jako v případě jiného dobrého či špatného jednání, i při obdarovávání jde o ušlechtilý záměr a vůli, které vskutku utvářejí povahu jednání, ne o pouhý vnější akt. Obdarování či štědrost (dána) tvoří první druh záslužného jednání, přičemž druhé dva jsou etika (síla) a rozvoj mysli (bhávaná); puňňa-kirija-vatthu. Štědrost (čága) je jedním z deseti předmětů rozjímání (anussati) a obdarování jednou z deseti dokonalostí (páramí).

S tím souvisí termín púdžá (pūjā): 1. úcta, poklona, pocta, čest; 2. uctění, vzdání pocty; někdy zahrnuje i rituál darování Buddhovi, popř. obdarování mnichů.⁴ 

Neprospěšnost daru je prezentován jako jedna z podob palibódhy (palibodha): ,překážky‘, je označení pro následující faktory, které mohou působit jako překážky v intenzivní meditační praxi mnicha: přelidněný klášter, cestování, příbuzní, družení se s laiky, dary, žáci, opravy v klášteře, nemoc, studium a magické schopnosti. Magické schopnosti se považují za překážku jen při rozvoji vhledu (vipassaná). Viz Vism. III, 29 a násl.⁵

Problém ale nastává se samotným chápáním osudu a karmy. Zatímco osud, ve slovanských jazycích odvozené od slova přisoudit, například v ruštině suďbá, vychází z předpokladu přisouzeného, neměnného nebo těžko měnitelného v průběhu života, a to už od narození, například mytologickými sudičkami. Karma na východě a její laický výklad vychází z činu, přečinu a zásluh minulých životů individua, a předkládá taktéž předpoklady neměnné podoby stávajícího života, které si individuum do něj přináší narozením z životů předešlých. Obě pojetí tak vsazují člověka do predestinovaného, předem určeného v průběhu bytí a jeho jisté, neměnitelné pozice ve společnosti. To se pak obě společnosti pokoušejí změnit formou obětin, darů, úplatků bohům a víře jejich účinnost. Představují predestinaci coby neměnné předurčení, v rámci něhož by každá změna v životě byla dopředu předurčena, čímž by se o změnu nejednalo. Z individuálního, okamžitého pohledu se může jednat o zcela radikální změnu nebo obrat v životě, ale z nadhledu či pohledu pozdějšího nebo komplexního, anebo z hlediska víry v předurčení dané osudem či karmou se o žádnou změnu nejedná, neboť byla od počátku předurčena a stát se měla.

Jiné stanovisko zastává výklad buddhistického odvislého vznikání, které nepředpokládá a ani nepotřebuje předpokládat žádnou předem danou neměnnost, ale právě naopak staví na proměnlivosti jevů, dějů a věcí v čase a jejich závislosti na pouhém předchozím okamžiku, skutku a rozhodnutí. Předkládá tak, díky bezpodstatnosti dění a věcí, optimální východisko pro vysvobození nejen z osudových a karmických vazeb, ale i od dějů, jevů a věcí jako takových.

Vzhledem k faktu, že nejen v právu pozemském, ale i onom vyšším, řekněme posmrtném, platí pravidlo ne bys in idem (ne dvakrát o tomtéž), nemůže být člověk trestán za jeden čin dvakrát, natož vícekrát, je tudíž lepší a moudřejší zaplatit či platit za vše hned, a to třeba i penězi než na odplatu čekat. Ta pak přichází vždy sice se zpožděním ale s o to větším účinkem. Jenomže, pokud sami vědomě a dobrovolně platíme, čin nebo věc jsme již splatili a jiná odplata nenastane. Karma činu byla splacena a dále netrvá.

A co problematika milosti? Milost je vnímána jako udělení milosti tedy upuštění od trestu prominutí trestu, prominutí viny, smazání viny, odpuštění viny odpuštění hříchů. A přeci polský překlad slova milost je překládán jako láska. Došlo tak k přenesení významu slova milost a de facto jeho degradaci na určitý konkrétní význam. Je však otázka, kterým směrem, protože onen polský termín by lépe odpovídal samotnému významu a byl by i významově bližší. Termín láska odpovídající buddhistickému termínu soucítění je mnohem širší a dalo by se říci, že všeobsažitelný. Nabízí se ale otázka, kdo komu jej uděluje… Obzvláště při jeho nezměrnosti. 

Platnost pravidla či teze, nic není zadarmo, za všechno se platí, vychází i ze zákona zachování energie… Zachování předpokládá možnost proměny, změny, avšak za stávajících hodnot. Vše, co získáme z jedné věci, splatíme věcí druhou.⁶

Naprostá většina lidí nemá dostatek energie ani na to, aby během tohoto života dosáhla osvícení. A přesto se pokoušejí o domnělou pomoc jiným, ačkoliv pomoc sami potřebují, což se možná paradoxně jeví jako obvyklé. Tím ztrácejí ještě mnohem více energie. Sami sebe tak pevně upoutávají v iluzi, kterou nedokážou rozetnout a překročit a v horším případě v ní topí i ty, kterým takzvaně pomáhají.

A kteří jsou na tom nejhůř? Ti, kteří prohlašují, že už je to tady a vždy bylo a že už nic není třeba dělat, není třeba usilovat a stačí pouze takzvaně „být“. To je nejvyšší nepochopení, jaké iluze nabízí. Nikoli tedy Nirvána, ale iluze jim tohle vykouzlila v mysli. A proč? Protože sami nedosáhli duchovního cíle. Sami to vzdali, ale jejich ego se cítí být povýšeno nad ostatní.

Nezřídka se však dnes i v historii lidstva můžeme setkat s pomocí vnucovanou shora s tím, že pomáhající tvrdí, že vše zná lépe a dokáže lépe rozhodnout o osudu jiných. Samozřejmě, že tak upřednostňuje svůj vlastní zájem a vlastní vizi světa a tím i mocenské ambice. To se týká nejen jednotlivců, ale i skupin, společenství, společností, států, kultur apod.

V našem kulturním prostředí se od počátku devadesátých let šíří jeden zcela zásadní omyl. Říká se, že dharma je zdarma. To ale není zcela přesné. Na jednu stranu ti, kteří za šíření dharmy vybírají finanční poplatky, sami dharmu nepochopili a přivozují si novou negativní karmu. Na stranu druhou nic není zadarmo a z pohledu jednotlivce ani samotná dharma, na kterou, nebo byť i jen na přiblížení k ní se setsakra nadře, což je samo o sobě formou platby – odplaty.

Shora uvedený výrok můžeme ale parafrázovat: karma je zdarma. A to jak pro jednotlivce v individuální formě, taky i pro společnost a společenství, národ, stát…

Teorii karmanu, a de facto i tím i karmu samotnou, účinně a úspěšně překonává odvislé vznikání a jeho praxe. Při bližším zkoumání můžeme totiž zjistit, že výklad karmy s jeho lidovým pojetím nepatří do buddhismu, zatímco odvislé vznikání vysvětlující dění okamžik od okamžiku formou spíše vědeckou nepotřebuje víru v karmu ani reinkarnaci a prostými slovy popisuje, jak probíhá dění a jeho vnímání v přítomném okamžiku, v závislosti na minulém a následné ovlivnění budoucího přítomným, bez očekávání budoucího. Měl-li bych definovat karmu či karman, řekl bych toto: Vše, co odmítáme, nenávidíme, nesnášíme, nemáme rádi, odpuzuje nás, se stává naším osudem stejně tak jako ztráty a nedosahování toho, k čemu lneme a po čem toužíme. 

IV.

Obdobně je tomu v souvislosti s pomocí při léčení. Ti, co chtějí pomáhat před osvícením, potřebuji sami pomoc. A to jsou dnes vlastně všichni dobrovolníci, psychologové, léčitelé a jiní šarlatáni…

Jeden ze základních projevů samsára – „strast“ (dukkha) lze překládat také jako utrpení, strastiplnost, trápení, neuspokojivost, ale i nemoc,⁷ avšak pozor: tento termín nemá pouze negativní význam. Nemoc je jeden z božských poslů déva-dúta.⁸ Déva-dúta, ,božský posel‘, je symbolickým označením stáří, nemoci a smrti, neboť tyto věci upomínají člověka na to, co ho čeká, a motivují ho k opravdovému úsilí.⁹

Můžeme říci, že nemoc je do značné míry zkouškou pro nemocného. Nemoc jako cesta, jak říkal Dethlefsen (1995). Nemoc, ne-moc je opakem moci… Nemoc, bolest, je vyznění našich nesprávných myšlenek, jak říkal Drtikol. Jindy také říkal: Jak je krásné být nemocný – poznávat nemoc a nebránit se, neb ona sama odejde, zanechávajíc tělo očištěné, nové.¹⁰

Každý má možnosti a schopnosti uzdravit se sám a záleží jenom na něm, jak k nemoci přistoupí. Optimální je nebýt líný, nechat si poradit, ale doléčit se sám. Je fakt, že mnohé nemoci jsou genetického původu, takže se jim s největší pravděpodobností nevyhneme. Jenomže ono záleží právě na našem přístupu, do jaké míry a zda vůbec se rozvinou či jak rychle ustoupí.

Aby bylo možno pomoci, aby byla pomoc úspěšná, nebo prostě aby ji dotyčný přijal, musí o ni sám požádat. Co je to žádost o pomoc? Otevřené odmítání změny! Zbabělost, slabost, rezignace. V takovém případě je léčení svěřené někomu jinému karmické obcházení zadaného úkolu. Jen nutno si uvědomit, že pokud z někoho sejmete jeho břímě karmanu tak, že se nepoučí, neposune, tak ho za něj ponesete sami! 

Tím ovšem dotyčný léčitel nejenže zbavuje nemocného vlastního přičinění, zlepšení či nápravy, ale současně přejímá i jeho karmu, a tím de facto i onu nemoc. Můžeme namítat, že si to nemocný zaplatil, že se tím do určité míry vykupuje, ale je opět chybou léčitele a to obrovskou, když peníze přijímá. Tím nejenže degraduje samotný princip uzdravení, ale současně si vytváří špatnou karmu a připravuje si podmínky pro ztrátu svých schopností, pokud vůbec nějaké schopnosti někdy měl. Jinými slovy, pokud léčitel vyžaduje či pobírá peníze za svůj zákrok, za svou pomoc, dokazuje, že není léčitel, ale pouhý šarlatán. Navíc, nelze léčit, ať už přikládat ruce či jinak, necítit energii která jimi proudí, kterou nemocný potřebuje a bere si, a vymlouvat se na to, že jste jen prostředníkem. Každý léčitel umřel na nemoci svých pacientů! Na karmu, kterou převzal.

Drtikol říkal o léčení (sebe): Nemyslet na nemoc, ztotožnit se se zdravím, silou.¹¹ Mistr Evžen učil pokročilé žáky sebeléčení svého těla (panáka) pomocí vibrací, jež žák zná z praxe cvičení čakramů. Připomínal však důležité upozornění: toto duchovní léčení spočívá zcela a výlučně na bázi vycvičeného vědomí (čakramy), proto není možné docílit uspokojivých výsledků pro toho, kdo nemá praktické zkušenosti v kundaliní-józe.¹²

Nejdůležitější a nejúčinnější je ovšem prevence. Takže cvičit, cvičit, cvičit! Pravidelně. A k tomu žít střídmým způsobem života, tedy opět střední cestou. Nebát se pohybu, nebát se zapotit, rozhýbat, rozproudit lymfatický systém, a tím posílit imunitu, nejlépe pravidelným plaváním. Cvičení by měla vést k harmonii těla a ducha, k Jednotě. Rozdíl mezi duchovním a hmotným je pouze iluzorní. Cvičit je nutno jak cvičení zdravotní či energetická, jako jsou Tai chi chuan, čchi kung, jóga, tak na posílení těla i anaerobní cvičení, ale nezapomínat i na svěží mysl, nejlépe učením se, a pochopitelně také meditaci.Tělo je nástrojem i chrámem současně, budete jej užívat po celý život, proto je nutno se o něj patřičně postarat. 

V.

Řada lidí nejen dnes, ale i v historii, umenšovala a zaměňovala duchovní úsilí s pomocí bližním i vzdáleným lidem kolem. Není to však jen doména křesťanského prostředí, ale tento trend nalézáme prakticky u všech světových náboženství. 

Rozlišování dobra a zla je neřešitelnou otázkou. Buddhismus uznává dobro jen jako nižší stupeň zla (stejně tak příjemno). Proto Buddha v Suttanipáně říká: „Pro mne čin dobrý nemá nejmenší ceny, k těm, jimž dobrého činu je třeba, má Mára mluvit.“¹³ Tím se liší buddhismus ode všech ostatních filosoficko-náboženských systémů. Dokonce je tímto předčí, ukazuje totiž přímý směr k „cíli“. (Není nám to příliš vzdálené, protože i v naší lidové slovesnosti lze nalézt přísloví „cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly“.)

Drtikol však, podobně jako mnozí jiní mudrci (např. XII. Gyalwang Drukpa), upozorňuje, že nemáme pomáhat světu na úkor svého osvobození – neboť právě toto naše osvobození je nejlepší pomocí všem lidským i ostatním, projeveným i neprojeveným bytostem různého duchovního stupně. Vstupem jedince do nirvány (může-li se to tak napsat) se uvolní mocné duchovní síly, proti kterým je normální lidská pomoc ničím.¹⁴

To znamená, že pouhá existence realizovaného člověka je pomocí nejvyšší. Není třeba pomáhat jinak, není třeba pomoc nabízet, není třeba žádných slov ani činů. Navíc, samotné vyzařování takového člověka není žádným nucením pomoci, neboť si jej uvědomuje a vnímá pouze ten, kdo takovou pomoc ocení, a dokonce si jej ani uvědomovat nemusí. Realizovaný, stejně jako Slunce, září na všechny. Shrneme-li výše zmíněné: Pomoz sám sobě (s) osvícením a pomůžeš (i) všem ostatním!

Poznámky

1. Nyanatiloka 2008, 108. ↩︎
2. A. IV, 57. ↩︎
3. A. V, 34. ↩︎
4. Nyanatiloka 2008, 147. ↩︎
5. Nyanatiloka 2008, 143. ↩︎
6. Hughes 1970. ↩︎
7. Nyanatiloka 2008, 68. ↩︎
8. Nyanatiloka 2008, 121. ↩︎
9. Nyanatiloka 2008, 59. ↩︎
10. Doležal 2004, 2018. ↩︎
11. Doležal 2004, 2018. ↩︎
12. Štekl 2019, 121. ↩︎
13. Lesný 1947. ↩︎
14. Štekl 2019, 63. ↩︎

Literatura

• Dethlefsen, Thorwald a Rüdiger Dahlke. 1995. Nemoc jako cesta: vklad a výklad klinických obrazů nemoci. Praha: Aquamarin.
• Doležal, Stanislav, ed. 2004, 2018. František Drtikol – Duchovní cesta, sv. 1. Praha: Svět.
• Hughes, Ted. 1970. The Coming of the Kings and Other Plays. London: Faber & Faber.
• Lesný, Vincenc. 1948. Buddhismus. Praha: Samcovo knihkupectví.
• Nyanatiloka. 2008. Buddhistický slovník. Praha: DharmaGaia.
• Štekl, Evžen. 2019. Síla moudrosti. Praha: Svět.