…takže po dvou měsících putování neznámými kraji zase „doma“. Za dveřmi mého příbytku mě očekával trochu ztěžklý vzduch a vrstvy prachu, ale též vlastní kuchyň a koupelna s tekoucí vodou a sprchou – vymoženosti, které ne vždy byly k dispozici v předchozích několika týdnech.
Cesta z Bombaje k mému domovu v bombajském předměstí Thane byla tentokrát nelehká. Krátce po startu skútr vypověděl poslušnost, takže jsem s batohem, houslemi a v dešti musel vyhledat servis, který v tomto případě zajišťovalo několik hochů školního (i předškolního) věku, kterým se po téměř dvou hodinách snažení podařilo skútr opět zpojízdnit (pravděpodobně zanesený karburátor a olejové přívody), takže jsem k večeru úspěšně dorazil s tím, že několikaminutový příval deště těsně před Thane mě stačil promočit do nitě.
Trošku jsem se tu zase rozkoukal, pozdravil několik známých, kteří mě nadšeně vítali a hned se v rychlosti dotazovali na dojmy a zážitky z krajů, které oni sami pravděpodobně nikdy nenavštíví, zjistil, že vše kolem je při starém včetně neopraveného výtahu, který stejně jako přede dvěma měsíci odmítá zastavit v mém čtvrtém patře a učinil postupně několik telefonátů, abych dal na vědomí aspoň části své „klientely“, že jsem zase tady a tím snad připravil půdu k brzkému zvlhčení mého poněkud vyschlého finančního pramene, který už se vesele přehoupl do záporných hodnot.
Myslel jsem, že deště budou už aspoň v polovině, ale zdá se, jako by čekaly na můj příjezd a s více než měsíčním zpožděním začaly právě téhož dne. Ale moc jim to nadšení nevydrželo a po dvou dnech zase ochably, a i když je většinou pořád pod mrakem a větrno, prší jen tu a tam. Ale to vždy stačí k tomu, aby najednou bylo na ulicích a cestách vody po kotníky, odevšad se valily různé potůčky a tvořila se jezírka a bahniště. Obchody se předhánějí v nabídce protidešťového sortimentu počínaje jednoduchým igelitem různých barev, přes gumové pláště, boty a deštníky a konče protidešťovými komplety v módních provedeních. Po rychlé úvaze a několikerém kompletním promočení jsem si jeden takový komplet (gumové kalhoty a bunda s kapucí) zakoupil a tím mám snad vystaráno o víceméně spolehlivou izolaci pro pohyb pěší i motorizovaný (obléká se na normální kalhoty a košili a po příchodu do zastřešeného prostoru nebo po skončení deště se opět svlékne a člověk by měl zůstat úplně suchý).
Takovou situaci jako letos v Bombaji nepamatují. Vždy tu lije velmi vydatně a nepřetržitě po celé čtyři měsíce, takže jsou tu velmi vážné obavy o zásobování vodou v následujícím období. Jsou pořádány hromadné modlitby v chrámech a hovoří se též o vědeckých pokusech s vyvoláním umělého deště – těžko říct, co bude úspěšnější.
I když tedy prší jen příležitostně, je v každém případě třeba trochu zvýšit všeobecnou bdělost a ostražitost, poněvadž toto mokré období, v němž si všechny viry, baktérie, améby a podobná havěť velmi libují, je tradičně známo svou nebezpečností z hlediska zdraví a infekce a všeliké nemoce jsou lehce přístupny těm, kteří si nedávají pozor. Ale dávat si pozor a tím se celkem spolehlivě vyvarovat nežádoucích zážitků je naštěstí celkem jednoduché – stačí důsledně pít pouze převařenou vodu, v níž jsou všichni potencionální návštěvníci spolehlivě zničeni, jíst pokud možno doma a vyhýbat se místům, kde je při přípravě stravy hygiena brána na lehkou váhu (což je téměř všude), zeleninu i ovoce vždy patřičně oloupat nebo oškrábat a hlavně neztrácet dobrou mysl a pak by mělo být vše v pořádku.
Před několika dny začala nová éra v mé kuchyni – zakoupil jsem si tlakový hrnec (k čemuž jsem se chystal už dlouhou dobu). Tlakový hrnec je ve všech vyspělejších indických domácnostech naprosto neodmyslitelným vybavením, bez něhož si vaření nedokáží už vůbec představit a obchody jsou přeplněny desítkami nejrůznějších typů, značek a velikostí. Mám pocit, že u nás jsme zajímavé výhody tlakového hrnce ještě neobjevili a neocenili, a to hlavně proto, že asi není všeobecně znám jeden malý trik, který se tady při jeho užívání uplatňuje. Hrnec se většinou totiž nepoužívá jako jedna velká nádoba, ale jeho součástí jsou další tři lehké nádoby z nerez materiálu, které se do něj nezávisle vkládají. Tak třeba – do jedné se dá rýže (nebo jakákoliv jiná obilnina), na ni se položí nádoba s luštěninou (kterých jsou tady na rozdíl od našeho chudého výběru k dispozici desítky druhů) a na ni nádoba se zeleninou v jakékoliv úpravě. Hrnec se uzavře a po několika zasyčeních je během deseti minut vše dokonale uvařeno a připraveno k jídlu. Bez míchání, připalování a starání, používání spousty hrnců a plotýnek pro každou jednotlivou položku a běžně strávené minimálně jedné hodiny běhání kolem sporáku s výsledkem nakonec zdaleka ne tak dokonalým. A do nádob se může dát téměř cokoliv – brambory, kaše, polévka, co si kdo přeje. Jen pokud se mi zachce placek (čapáti), musím si je samozřejmě udělat na plotýnce, ale stále jsem ještě při jejich výrobě nedosáhl té oslnivé zručnosti a rutiny zdejších hospodyň.
Dal jsem si teď několik dnů aklimatizace a tento týden už zase vstoupím do plného studijního proudu, osvěžen a inspirován pobytem v proslulých velehorách.
Moje cestování nebylo vázáno žádným časovým plánem a po téměř dvou měsících putování jsem měl prostě dojem, že bych se měl zase pomalu vrátit ke studiu, abych snad neztratil nit a po nějaké době pak mohl zase vyrazit na další objevné cesty.
Moje himalájská cesta zasáhla do tří indických států – Utar Pradéš, Himačal Pradéš a při zpátečním sestupu do Dillí jsem nevědomky projel naskrz proslulým teroristickým státem Pandžáb. Navštívil jsem mnohá proslulá poutní a posvátná města i místa, setkal se zajímavými osobnostmi, jogíny, potulnými askety i skutečnými Mistry, vystoupil do oblasti ledovců ve výši téměř 5000 m n.m., bydlel v horách nedaleko dalajlámova kláštera s tisíci Tibeťanů v okolí a přesunoval se přeplněnými a předpotopními autobusy po okrajích horských útesů. To vše většinou v podmínkách pro běžného našeho občana uvyklého na komfort a pohodlí, které už si ani neuvědomuje, stěží představitelných a asi nepřijatelných. Ale tady člověk nesmí být rozmazlený, jinak se, pokud nedisponuje významnějšími finančními částkami, prostě nikam nedostane.
Do poslední chvíle před odjezdem jsem žil v nejistotě budu-li mít pro následující dvoudenní cestu ve vlaku vůbec místo, neřku-li lehátko, poněvadž jsem byl stále jen na „čekací listině“, ze které jsem se během tří týdnů nedostal. Ale nakonec jsem přece jen našel své jméno na seznamech vylepených na nástupišti těsně před odjezdem a pro dvoudenní odysseu v přeplněném vlaku provázenou vnitrozemskými teplotními extrémy jsem měl k dispozici své vlastní místo k sezení (které je třeba si vždy usilovně hájit) i sklápěcí dřevěné lehátko na noc.
Po pětačtyřiceti hodinách jízdy a dalším malém přesunu autobusem jsem dorazil do výchozího bodu své pouti, kterým bylo známé starobylé poutní městečko Rišikéš v údolí řeky Gangy, jejíž břehy jsou tu posety nejrůznějšími ášrámy, dharamsalami (ubytovnami pro poutníky) a chrámy. Rišikéš je v moderní době spojen především se jménem velkého jogína a světce Svámího Šivanandy (zemřel před třiceti lety), jehož ášram se rozrostl do velmi rozsáhlého komplexu budov s možností ubytování pro stovky návštěvníků (a s mnoha pobočkami po celém světě). A mé kroky mířily právě tam.
Pokojík se všemi náležitostmi, který mi tam byl přidělen se stal výborným základním táborem pro několikadenní procházky a průzkumy okolí a též vítaným útočištěm pro těžké odpolední hodiny, kdy se venkovní teploty přehupovaly přes pekelných čtyřicet stupňů.
Pokud jsem si snad myslel, že z přeplněné Bombaje přijíždím do míst klidnějších, velmi jsem se zmýlil. Nekonečné davy proudící všemi směry po obou březích Gangy a přes dva mosty, které se každou chvíli stávaly neprůchodnými – zvláště když se některý z trhovců snažil proklestit se svým vozíkem jen o málo užším než šířka mostu (o vzájemném střetnutí dvou takových nemluvě), posvátné vody od časného rána do noci plné čvachtajících se těl poutníků i přihlížejících krav, téměř nepřetržité řady sladce dotírajících žebráků – buď sedících nebo své oběti stíhajících a též vynalézavých, pózujících u košíků s velkými živými hady či převlečených a namalovaných za boha opic či jinou postavu z indické mytologie, tisíce asketů a sádhuů s dlouhým vousem, v oranžovém rouchu, s pytlíkem přes záda a nádobou na vodu (často s několika sty, leckdy bosými kilometry před sebou nebo za sebou), řady rušných obchodů s věcmi denní potřeby i posvátnými suvenýry, to vše podmalováno hlučnými hovory a pokřikem všech výše zmíněných za doprovodu několika chraplavých ampliónů s indickou pop-music.
Není divu. Období mezi dubnem a červencem je každý rok dobou, kdy je třeba vykonat pouť na čtyři superposvátná místa v hinduistické tradici ležící vysoko v Himalájích (v zimním období jsou zasněžená a nepřístupná) – a to Gangotri (u pramene Gangy), Jamunotri (pramen Jamuny), Badarinat (s chrámem boha Višnua) a Kedarnat (s chrámem boha Šivy). Takže tisíce a tisíce profesionálních poutníků spolu s tisíci a tisíci rodin s dětmi využívajících školních prázdnin se vydávají na tato místa, aby návštěvou příslušného chrámu a zazvoněním na zvonec tamtéž se zaopatřili zásluhami mimořádného dosahu (podle tradiční víry). Doklestit se na tato místa není většinou ale vůbec snadné, takže nějaká ta zásluha by tu přece jen být měla. Rišikéš a Haridvar jsou výchozími body pro tyto poutní cesty, a to je asi důvodem, že je tu v tomto období poněkud rušněji.
Rozrůstající se komerční zkaženost spolu s mnohdy opičí bezmyšlenkovitostí při používání moderní techniky všeho druhu, což postupně a nezadržitelně jako mor pohlcuje i ty poslední zbytky toho cenného, co tu ještě ze skutečné Indie zbývá, jsou příčinou, že ani Rišikéš už pravděpodobně není co býval. Po několika dnech potulování, tu a tam navštívení některého z míst, která se zdála být zajímavá a různých drobných setkání, se proto loučím s všestrannou pohostinností i denním programem Šivanandášramu, s myšlenkou dostat se výše proti proudu Gangy až do dalšího proslulého městečka – Utarkáší, které bylo loni v listopadu epicentrem mohutného zemětřesení, jehož dozvuky jsme tenkrát pocítili i v Dillí.
A poněvadž tady už začínají skutečné Himaláje a koleje dále nevedou, jsem pro následujících několik týdnů odevzdán do strastiplné náruče indických autobusů.
Běžné indické autobusy jezdící na státních a soukromých linkách jsou většinou nahrubo tesané, hlučné a mohutně čoudící vozy, které už leccos pamatují, bez pérování, s tvrdými a příslušně rozpadlými sedačkami, s minimálním prostorem na nohy a tu a tam i s chybějícími okny (i včetně čelního, jak jsem jednou za větrné jízdy též zažil). Pohybují se tu i autobusy „de luxe“ s klimatizací a videem, ale ty většinou nejsou příliš doporučeníhodné. Několik Evropanů – nešťastníků, kteří v minulosti neprozřetelně použili služeb indických autobusů „s videem“, zapřísahají všechny své případné následovníky, aby tak nečinili, chtějí-li se uchovat při dobrém duševním zdraví. Toto video v autobuse spočívá totiž v tom, že jeden z těch typických indických stupidních filmů hraje během celé dlouhé cesty nepřetržitě stále dokola při maximální možné intenzitě zvuku. Běžní Indové mají z takového cestování určitě velký požitek, protože hluk všeobecně přímo milují a neopomenou jedinou příležitost, aby ho kdekoliv, jakýmkoliv způsobem (nejlépe velkými chrčícími reprobednami vytaženými na střechu nebo do ulice nebo těžkotonážními, bubínky trhajícími dělobuchy) po co možná nejdelší dobu vytvářeli k potěšení širokého okolí.
Autobusová nádraží jsou podobně jako vlaková místem trvalého či přechodného bydliště nesčetných nocležníků, kteří tu v šatu většinou nepříliš zachovalém polehávají naskládáni úplně všude – v některých případech není zřejmé, jestli se ještě jedná o spánek dočasný nebo už věčný. Všude kolem stojí, přijíždějí, odjíždějí a popojíždějí desítky autobusů naložených lidmi občas i na střechách.
Pojme-li člověk závažné rozhodnutí přemístit se z místa A na vzdálené místo B, je nejlépe přijít už den předem, začít se lehce přeptávat na časy odjezdu na zamýšlené místo a z pestré směsice názorů uvěřit hodině, která se v odpovědích objevovala nejčastěji. Následujícího dne je už pak možné přijít se zcela vážným úmyslem odcestovat některým z autobusů, a to pokud možno zvoleným směrem.
Zpravidla už od časného rána se u nepříliš honosných přepážek mačká dotírající dav, jímž se však úředníci ve své zašlé boudě nedávají příliš rušit při svém nekonečném zapisování do tlustých knih a jen zřídka se dají pohnout k prodeji lístků. Většinou nezbývá než se nekompromisně prodrat dopředu a zahulákat do okénka svůj dotaz. Úředník buď potvrzuje nebo nepotvrzuje čas odjezdu autobusu zjištěný při předchozím sondování a neochotně připouští, že za nějakých dvacet-třicet minut by mohl začít prodávat lístky.
Pokud je to možné, žádám vždy o sedadlo č. 1 – sólové sedadlo vedle řidiče, které jako jediné zajišťuje určité malé soukromí. Ale ne vždy se to podaří a hlavně ne vždy je možné dostat lístek předem. Ať už s lístkem nebo bez lístku, pak nastává ten stěžejní problém, který se občas zdá být beznadějný – totiž zjistit KTERÝ z těch všech autobusů, které tu všude křížem krážem stojí nebo se chaoticky proplétají mezi proudícími davy, je ten pravý. Dotazy na kolem procházející osoby přinášejí většinou jen nesrozumitelné zamumlání a ukázání prstem někam na neurčité místo za horizontem. Nakonec je většinou třeba zvolit jinou metodu – pobíhat od autobusu k autobusu a zjišťovat kam jede (leckdy to nedokáží s určitostí říci ani lidé v něm sedící). Ale po určité době se nakonec vždy podaří nějakým zázrakem autobus objevit nebo aspoň zjistit na které místo stanovištní plochy by měl teprve přijet. Pokud má člověk lístek s číslem sedadla, je to dobré. Pokud ne, je třeba se připravit na divoký boj a v případě prohry nebo je-li autobus nacpán už předem (což může být i dvě hodiny před odjezdem), je třeba jít pátrat po jiném spoji. Batoh je třeba vždy upevnit na střechu autobusu, což s sebou přináší nutnost při každém zastavení se ohlížet a kontrolovat, jestli snad někdo nesestupuje ze střechy i s mým batohem.
Takže z Rišikéše jsem takto vyrazil směrem k městečku Utarkáší. Přeplněný autobus (se mnou na sedadle č. 1) začíná od prvního okamžiku těžce stoupat a šplhat po strmých a úzkých serpentýnách a brzy se otevírá nádherné panoráma hor a hlubokého údolí, které se vždy nabízí ve stále nových a překvapivých obměnách. Cesta je tu a tam lemována většími či menšími vesnicemi, vždy s řadami typických špinavých obchůdků, čajoven a malých restaurací a se stále stejnými rozjívenými obličeji vítajícími přijíždějící autobus. Ten občas činí kratší či delší občerstvovací zastávky, kterými berou zavděk hlavně mé strnulé končetiny a záda úpěnlivě žadonící o protažení.
Cesta je čím dál užší – na jedné straně se skalní stěnou mířící nahoru a na druhé straně se strmým několikakilometrovým svahem směřujícím do hlubokého údolí, kde se přes kameny valí divoká Ganga. Každou chvíli přicházejí nepřehledné zatáčky za skalními převisy, takže řidič pro jistotu nepřetržitě troubí, ale častá střetnutí s protijedoucími vozidly se přesto zdají být pro obě strany většinou překvapivá. Vozidla vždy s velkým trhnutím těsně proti sobě zastavují, následuje krátké dohadování kdo bude couvat a pak se tímto manévrem postupně hledá tak široké místo, aby při vzájemném projetí zbylo aspoň několik centimetrů mezi samotnými vozidly a stejně tak i mezi koly a nezpevněnou krajnicí.
Po osmi hodinách autobus dojíždí k cíli a objevuje se malé městečko Utarkáší s mnoha ášramy a dharamsalami na březích Gangy i výše v horách. Tentokrát nevím, kde se usídlit. Zkouším to v malé pobočce Šivanandášramu, který nalézám dva kilometry za tržištěm, tam mě ale nejsou ochotni ubytovat a posílají do centra Joga Niketan, které, jak se ukazuje, má sice svých několik pokojíků momentálně obsazených, ale následujícího dne se jeden z nich uvolní a mohu se tedy usídlit. Pro první noc beru zavděk lehce asketickým prostředím nedaleké dharamsaly.
Joga Niketan se mi velmi líbí, je to pěkné, klidné místo se zahradou, přímo na břehu Gangy, částečně poškozené nedávným zemětřesením. Pokojík je skromný, ale dostačující, koupelna nedaleko (koupelnou je v těchto krajích míněna místnůstka s kohoutkem ve zdi a jedním plechovým kbelíkem, nemluvě o záchodu, který má též poněkud jiné parametry a metodiku použití).
V tomto pěkném a inspirujícím prostředí trávím skoro týden, po němž se vydávám na další cestu ještě výše do hor, do posvátné vesničky Gangotri.
Vystartování není vůbec snadné – autobus, který by měl vyjet v sedm hodin ráno, pravděpodobně nepojede, protože nemá naftu, tak to aspoň vyrozumívám od čekajícího davu i několika nevrlých prodavačů lístků. Po nějaké době se začíná dav z ničeho nic vrhat do jednoho z přijíždějících autobusů. Bez zaváhání se připojuji a daří se mi vybojovat si místečko. Teprve poté se u všech sousedů ujišťuji, že toto je skutečně autobus v sedm hodin do Gangotri. Asi po čtvrthodině čekání však začínají všichni z ničeho nic z autobusu honem vystupovat a v rychlosti se překvapeně dovídám, že toto je autobus, který pojede do Gangotri až v jedenáct hodin a ten, který odjede za chvilku, stojí někde jinde. Nezbývá než co nejrychleji zase vylézt na střechu autobusu, popadnout batoh a pak už jen zjistit, že mezitím už všichni stačili vykoupit lístky a že ten správný autobus je už beznadějně plný. V duchu to tedy vzdávám, ale tu na mě mává z okna autobusu jeden Ind, který též strávil minulou noc v Joga Niketan, teď si mě při přesunu všiml a koupil lístek i pro mě. Je to milé, prodírám se tedy až ke svému místečku a za nějakou dobu vyrážíme.
Scenérie, které lemovaly cestu do Utarkáší, nejsou ničím proti tomu, co se otevírá teď: dech beroucí pohledy na blížící se gigantické zasněžené himalájské vrcholy a skalní převisy, horskou vegetací porostlé údolní stěny s bystřinami přerušovanými stometrovými vodopády, to vše s neodmyslitelnou, stále divočejší Gangou na samotném dně údolí. Člověk úplně zapomíná na všechno to nepohodlí a natřásání a jen se užasle ohlíží vpravo a vlevo. Cesta se poznenáhlu stává ještě užší a rozpadlejší, vzájemná míjení vozidel jsou ještě komplikovanější, a i když je autobus plně obsazen i na střeše, stále přibírá po cestě další a další žadonící pasažéry.
Po sedmi hodinách, které byly zapotřebí k překonání devětadevadesátikilometrové vzdálenosti a k vyšplhání do výše přes 3000 m n.m., vjíždíme do velehorské vesničky Gangotri, kde cesta definitivně končí a kde na úzkém vstupním prostoru stojí dalších snad dvacet autobusů, jeepů a taxíků.
Dojezd autobusu provází divoká, stěží uvěřitelná scéna. Ještě před zastavením se venku čekající dav chtějící se vydat na zpáteční cestu vrhá na autobus a tlačí se dovnitř dveřmi i okny přesto, že autobus je plný a lidé z něj chtějí vystoupit. Dav je však jako v zuřivém transu a jen těžce, jeden po druhém, se lidé dobývají ven z autobusu. Prodírám se přes těla hrnoucí se zoufale dovnitř opačným směrem a musím použít velmi hrubé síly zúročené bohatými zkušenostmi z cestování bombajskými vlaky, abych se vůbec dostal ven.
Pak teprve následují první kroky v údolíčku lemovaném strmými, řídce lesnatými svahy, se vzdálenou hradbou zasněžených himalájských vrcholů na obzoru, s kalnou Gangou valící se v korytu plném několikametrových obrovských balvanů a spoustou domků a budov rozesetých v malém členitém okolí.
Nejdříve je třeba jako vždy najít střechu nad hlavou, pokud možno ne s dalšími dvaceti poutníky na pokoji, jak je to běžně dostupné v mnohých ubytovnách, na druhé straně zase není žádoucí soukromí vykoupené horentními a lichvářskými sazbami (též velmi běžné). Není to tentokrát lehké, všude je přeplněno. Nakonec nalézám nepříliš levnou místnost, rozměry i vybavením připomínající spíše vězeňskou celu, ale protože chci mít aspoň na jeden den vystaráno, přijímám.
Brzy zjišťuji, že hned nedaleko má svůj ášram jedna z osob, se kterou jsem se tu chtěl setkat – Angličanka žijící (nyní pod jménem Nani Ma) v Indii už pětadvacet let, žákyně před několika lety zemřelého velkého mistra z Rišikéše a tak se hned vydávám na návštěvu. Setkání i rozhovor jsou velmi zajímavé a když se zmiňuji, že mám s sebou housle, hned mě prosí, abych je přinesl a něco zahrál. To samozřejmě rád činím a po skončení mé improvizované malé večerní hudby je tak nadšena, že mi hned nabízí ubytování ve svém ášramu, což s vděkem přijímám a rychle opouštím předchozí nehostinné místo.
Podobně jako v Utarkáší i v Gangotri se obloha odpoledne náhle zatahuje a přichází bouře s mohutným deštěm. Od chvíle, kdy mizí slunce pod mraky, začíná být velmi mrazivo, a to se k večeru stále stupňuje. Mám na sobě navlečený svetr i bundu a svetr nesvlékám ani když lezu do spacáku, který raději ještě přikrývám dekou. Ráno je pak taková zima, že opustit teplý spacák se zdá být velkým utrpením nemluvě o umytí v ledové vodě. Sedmá hodina, kdy se sluneční kotouč konečně přehupuje přes himalájskou hradbu, je pak každé ráno malým vysvobozením.
Následující dva dny se pak procházím po Gangotri a okolí. Je tu docela rušno, podél cesty sedí od rána do večera neodmyslitelné řady profesionálních žebráků (kteří si údajně během sezóny přijdou na velké peníze a na zimu se opět vracejí do svých honosných domů někde v údolí), odevšad proudí zástupy potulných asketů v oranžových rouších i dalších návštěvníků, z nichž většina směřuje ke zdejšímu slavnému chrámu, který je cílem a stěžejním bodem celé pouti. Před chrámem stojí fronta těch, kteří by rádi dovnitř, další procházejí brankou se zavěšeným zvoncem, na který je nepřetržitě zvoněno, až na kamenitý břeh Gangy, kde je od časného rána hlava na hlavě.