Říká se, že když si člověk něco doopravdy a upřímně přeje, nakonec se to vyplní. Asi to tak často je. Že pro to musíme občas i něco málo udělat, je zřejmé, ale pokud ona myšlenka v nás stále přebývá a září a ani dočasné překážky a běh času její sílu neoslabí, cesty k jejímu naplnění se mohou otevírat čím dál více. A pak najednou, ani nevíme jak, nás skutečnost může přivést k bodu, který je přímým odrazem a zhmotněním toho, o čem jsme tak dlouhou dobu v představách snili…
Milí čtenáři snad prominou, že jsem trošku poskočil v posloupnosti a že namísto slíbeného pokračování předchozí kapitoly (k níž se určitě zase brzy vrátím) začínám hnedle kapitolu novou. Má to možná na svědomí ten kouzelný předvánoční čas, který jako by se spontánně a tiše přimlouval, abych se právě v jeho blízkosti podělil o to, co jsem si možná schovával jako závěr a malé vyvrcholení toho pestrého měšce indických příběhů. A tak si říkám – proč ne…
Abych do dnešního příběhu mohl jemně vplout, vrátím se ve vzpomínkách až do chvíle, kdy jsem se chystal na svou první cestu do jižní Indie. To už jsem měl za sebou putování po Himalájích, pobyty v Benáresu i v planinách střední Indie i setkání s mnoha zajímavými a inspirujícími duchovními osobnostmi. Ale uvnitř ještě pořád setrvávalo hluboké tušení a pocit, že to hlavní, co by mě mělo potkat a co jsem si tolik přál už dávno před samotným odjezdem do Indie, snad teprve přijde.
O Ramanášrámu jsem samozřejmě věděl velmi dobře, ale snažil jsem se kromě toho vystopovat i další možné inspirující cíle v jižní Indii, když už tam nějakou dobu budu putovat. Když jsem tento dotaz jen tak mimochodem nadnesl jednomu svému bombajskému známému (jak jsou ty cestičky Prozřetelnosti někdy zvláštní a neomylně přesné), ten hned zbystřil pozornost a doporučil mi, abych neopomněl navštívit jeden malý ášram v Kérale, kde on sám sice pobyl jen malou chvíli, ale má pocit, že by to pro mě mohlo být nesmírně zajímavé (ukázalo se pak, že to byl vlastně jediný člověk z celé severní Indie, který tento ášram do té doby navštívil). Je prý sice velmi obtížné to místo najít, poněvadž je skryté v podhůří mezi malými vesnicemi, ale mohu se po cestě stavit u jeho velmi dobrého přítele, který bydlí v malém městečku v Kérale a ten mi může blíže poradit, jak se do tohoto místa dostat.
Nejprve jsem tedy z Bombaje vyrazil směrem k Ramanášrámu. Po týdnu skvělého pobytu se spustil ještě více na jih, na chvíli se nechal promýt vodami tří moří setkávajících se v Kannyakumari – nejjižnějším bodu Indie a poté se vydal směrem k západnímu pobřeží, na němž se v úzkém pruhu rozprostírá stát Kérala, krajina plná živoucí zeleně, nekonečných porostů tropických palem i mořského pobřeží čile obhospodařovaného místními rybáři. Supícím autobusem jsem se úspěšně dobelhal až do městečka, kde měl sídlit zmíněný přítel mého bombajského známého. Po jistém hledání jsem ho vskutku nalezl – člověk nesmírně milý a zároveň naplno pohroužený do duchovního hledání. Pověděl jsem mu o několika možných cílech své cesty a zeptal se na radu kam jít. Zmínil jsem se i o ášrámu, o kterém jsem věděl už z Bombaje. On se jen se usmál a řekl: „Stačí, když půjdeš rovnou do tohoto ášrámu, možná už pak ani nebude třeba, abys šel někam jinam.“ Vysvětlil mi podrobně cestu, která opravdu vypadala docela komplikovaně, ale kdo hledá, najde, říkal jsem si. Večer jsme se ještě společně vypravili do nedalekého městečka Quillon, kde mezi spletí vodních kanálů a porostů palem má svůj velký ášram proslulá Amritánanda Májí Má, která právě onoho večera (byl to poslední den v roce) měla svůj „daršan“.
Veliká hala ášramu byla do posledního místečka přeplněná. Ášramoví zpěváci nepřetržitě pějí oslavné zpěvy a kolem osmé hodiny se na pódiu objevuje samotná Amritánanda Májí Má. Vše se naplňuje velmi zvláštní vibrující energií. Lidé se postupně zvedají a přibližují k pódiu. Jeden po druhém pak přicházejí až přímo k Amritánandě, která se každému zadívá do očí a dlouze ho obejme. A přicházejí další a další, jsou to stovky a stovky lidí, nekončící proud. Už jsou dvě hodiny v noci a Amritánanda Májí Má stále jednoho po druhém objímá. Je fascinující pozorovat a vnímat její naplno zářící energii bez sebemenší stopy jakékoliv únavy. Jako by každý, kdo k ní přijde byl toho dne první a jediný… Kolem třetí hodiny se Amritánanda se všemi loučí a mizí někde za pódiem. Na nějakou dobu uleháme spolu se stovkami dalších na zemi v hale a po chvíli zdřímnutí vycházíme do noci plné hvězd a zpívajících cikád, nějakou dobu čekáme na autobus a vracíme se zpět do vesnice.
Druhého dne se loučím a vydávám se vstříc ášrámu, který mě k sobě tajemnou silou tak neodolatelně přitahuje. Dělí mě ale od něj ještě mnoho hodin kodrcání v autobusech zpestřeného jen několika typicky chaotickými přestupy na „autobusových nádražích“. Pak konečně vjíždím do městečka, které je poslední civilizovanou baštou před výjezdem do kraje odlehlých vesniček propojených jen nedohlednými plochami rýžových polí. Hledám ten (doufám už) poslední autobus, pevně věřím, že je to právě ten, do něhož jsem se přes davy vesničanek horko těžko vecpal a každou chvíli se pro jistotu někoho táži, jestli už to náhodou není ta vesnička, v níž bych měl vystoupit. Kýžený okamžik však nastává až za dlouhou hodinu, kdy dokonale omačkán ze všech stran (o batohu a houslích nemluvě) vystupuji na uzoučké cestě lemované několika vesnickými krámky. Vyjevené pohledy vesničanů a sbíhající se děti signalizují, že „bledé tváře“ tady asi nejsou právě častými hosty. Tak – a kudy teď? Několik dotazů na okolo sedící trhovce se míjí účinkem, výsledkem jsou jen pro mě nesrozumitelné zvuky svižně odsypávající malajalámštiny. Snažím se proto konverzaci maximálně zjednodušit: „ášram, ášram ?“, táži se duchaplně. Konečně to někomu bleskne a několik vesničanů začíná živě gestikulovat a ukazovat překotně mnoha směry. Snažím se vybrat si z toho to podstatné a nabírám pravděpodobný kurs po cestě, která se pomalu stáčí kolem zelených polí a několika malých jezírek, v nichž se odrážejí majestátné koruny palem. Mám dost času na to, abych se beze zbytku ponořil do těchto zvláštních chvil. Kroky pomalu uplývají, kolem dokola ani živáčka, jen nekonečné zelenavé plochy se vzdálenou hradbou horského masivu vinoucího se na obzoru. Kráčím a kráčím, svých pár věciček na zádech a kudy vlastně a kam? Napůl ztracen někde v neznámých polích, a přece tak neodolatelně tažen někam, kam bych asi měl doputovat. Kdo vede naše kroky, otevírá nové příběhy, dává impuls myšlenkám, které se naplňují v čase a prostoru? Nevím toho mnoho o místě a osobě, k níž právě putuji, ale i to málo, co vím, dává tušit, že mezi velkými setkáními by to mohlo být jedno z těch největších – že by naplnění nesmělých snů? Postupně se objevuje pár domků u rozcestí, překvapení vesničané se shlukují a ukazují ten správný směr, cestička se stále více zužuje a za chvíli je to už jen malá hliněná stezka plná miniaturních křižovatek a slepých zákoutí obklopená malými domky a rákosovými chýšemi. Už o tom ví celá vesnice, že sem zabloudil podivný cizinec (později se dozvídám, že jsem byl vskutku první Evropan, který kdy do těchto míst vkročil). Ještě na mě čeká několik posledních odboček a chodníčků (to je tedy dálka), až se pak najednou uprostřed polí konečně vynořuje jezírko plné rozkvetlých růžových lotosů s malinkým chrámem na břehu a s několika sousedícími budovami obklopenými bílým plotem s bránou bohatě porostlou zelení a květinami. Jsem u cíle…
Z brány za chvilku vycházejí dva muži s dlouhými vlasy a s vousem, milým úsměvem mě vítají (poslal jsem lístek z Bombaje, že bych se možná stavil) a zvou dále. Všechno kolem je prostě, ale přitom velmi úhledně zařízeno a čistě upraveno. Palmy svými mohutnými listy zastiňují střechy budov, květiny nejroztodivnějších barev rozprostřeny, kam jen člověk pohlédne. Kolem nádherné ticho, ale nejen to vnější, ta atmosféra je tu něčím tak zvláštně nabitá a zároveň tak hluboce příjemná, je to jako bych se v pohádce přesunul do úplně jiného času. Usedáme na lavičku a postupně podávám základní informaci o sobě – jeden z mužů totiž mluví nadmíru dobře anglicky. Za chvíli k nám přisedá několik dalších obyvatel ášramu, z nichž někteří na sobě mají bílý, jiní oranžový nebo fialový oděv. Nepřipomínají právě běžné typy okolních obyvatel – většina z nich má dlouhé vlasy, vous a usměvavé oči plné míru. Chvíli si dál povídáme (zdaleka ne všichni ale umějí anglicky, jak se ukazuje) a pak – pozvolna vychází ze dveří další postava. V té chvíli, nevím proč, v sobě cítím velmi zvláštní impuls, něco se ve mně tiše rozechvívá. Prostý bílý přehoz, dlouhé vlasy, hluboce zářící oči. A zdaleka nejen to, jak to jen povědět, jakoby malý záblesk nepostižitelné a neviditelné energie bez hranic… Spontánně povstávám a vycházím vstříc. „To je náš Mistr“, říká s úsměvem muž, který mě přivítal (a který se mi představil jako Ritódgata) a s nímž jsem si vlastně po celou dobu povídal. Chci se hluboce poklonit, ale Mistr přichází až ke mně – a objímá mě (v Indii něco nevídaného). Mistr si k nám pak přisedá a Ritódgata mu v rodném jazyce sděluje, co se ode mě dozvěděl. Mistr se ptá, co mě sem přivedlo a co bych si přál. Co povědět? Snažím se nějak naznačit, proč jsem se vlastně do Indie doopravdy vypravil: zmiňuji se o velkém přání živoucího impulsu na vlastní cestě k poznání, která sama o sobě a bez skutečného světla na obzoru se může zdát místy jen těžko průchodná, může být lemována tolika vedlejšími zákoutími a slepými uličkami a často může být pochopena jen teoreticky… Ale kde najít skutečnou inspiraci a vedení a jak vědět, že právě to je pro mě to pravé? Mistr se jen tiše usmívá a nic na to neříká. Pak mi Ritódgata tlumočí jeho pozdrav a přivítání a sděluje mi, že jsem jejich hostem, že tu mohu nějakou dobu zůstat a kdykoliv budu chtít, mohu se s Mistrem setkat. Poté Mistr vstává a odchází.
K bydlení je mi nabídnut malý pokojíček za kuchyní (který jeden z ášramitů kvůli mně dočasně opustil). Postupně se pak začínám blíže seznamovat s prostředím a okolím ášrámu za doprovodu a asistence Ritódgaty, který mě velmi ochotně provádí a odpovídá na všechny mé otázky. Ty velmi brzy směřují především k osobě Mistra. I to kratičké setkání s ním mě naplnilo tak pozoruhodnou energií, a tak hlubokým dojmem, že se vlastně ani nedokážu ptát na nic jiného. A tak mi Ritódgata v krátkosti vypráví o Mistrově minulosti a též o historii ášrámu.
Mahaswi Tatháta, jak je teď nazýván, prošel velmi zvláštní a zároveň i velmi přímočarou cestou. Už od nejranějšího dětství spontánně upadal do hlubokých vnitřních ponoření a když mu bylo šestnáct, rozhodl se plně oddat poznání nejvyšších aspektů existence. Vypravil se proto do Himalájí, aby zbytek života prožil ve vnitřních pohrouženích mezi velebnými horskými masivy. Běh událostí ho však velmi brzy vrátil zpět k rodné vesnici. Usadil se tam u odlehlého malého chrámu, kde strávil plných dvanáct let v nejčistší askezi, intenzivní sádhaně a v hlubokých meditacích. Postupně dospěl k dokonalé jednotě a dokonalému splynutí s Nejvyšším Vědomím, kdy tělo a běžné pozemské vědomí přestaly být podstatné. Ale, jak sám říká, božská Prozřetelnost ho pozvolna navrátila nazpět do této dimenze. „Splynout s Absolutnem je jen první krok, ne poslední. Objevili jsme se tady, abychom naplnili jisté poslání, ne abychom odtud utekli. Poznejme svou skutečnou zářící podstatu. Ale pak, naplněni tímto Světlem, kráčejme s plným vědomím po cestě, která je nám dána a naplňme ji.“ O sobě Mahaswi říká: „Nejsem ani jógín, ani guru, jsem jen nástrojem Nejvyšší Skutečnosti. Kdokoliv ke mně přijde, uvidí vše jako v zrcadle a může pocítit přímý dotek Světla, které se nachází uvnitř jeho vlastního srdce.“ Už během let jeho intenzivní sádhany k němu začali přicházet duchovní hledači z okolí a postupně byly vedle chrámu vybudovány počátky pozdějšího malého ášramu. Dnes v ášrámu sídlí asi patnáct jeho nejbližších žáků, a kromě toho sem přicházejí stovky lidí z blízkého i vzdálenějšího okolí načerpat duchovní inspiraci a otevřít se vedení na své duchovní cestě. Cesta, kterou Mahaswi učí, je univerzální, nepřísluší žádnému vyhraněnému směru či škole a je zároveň ryze praktická, důraz je vždy kladen na osobní praxi, cvičení a sádhanu. Je též pro každého v mnohém specifická a závisí na jeho potřebách a momentálním stupni duchovního vývoje. „Když někdo za Mistrem přijde“, vypráví Ritódgata, „v Mistrovi to vždy vyvolá hlubokou reflexi, všechny minulé i přítomné cesty i duchovní aspirace příchozího se v ní spojují. Mistr se v těch chvílích stává jen průlivem k samotnému Zdroji a každý skrze něj nachází a dostává přesně to, co je v dané chvíli třeba.“ Intenzivní praxe nejbližších žáků i žáků žijících běžným rodinným životem vychází z mnoha jógových a tantrických technik, odkrývá hlubiny prastarých rituálů a je ve svém souhrnu přímou cestou individuální duše k zářícímu zdroji Skutečnosti a k promítnutí této energie do běžného života naší přítomné dimenze.
Brzy zjišťuji, že denní život v ášrámu má svůj pevně daný řád. Už od půl čtvrté ráno všichni začínají svá společná i individuální cvičení, ášrámem zní recitace védických manter i zvuky intenzivní pránajámy, to vše až do snídaně. Před polednem následuje další blok cvičení a rituálů, který pak znovu přichází o půl sedmé večer, vždy ohlášen pomalým zvukem velkého zvonu. Večer a brzy ráno bývá kromě toho ášram přebohatě obklopen romantickými zvuky okolních cvrčků, cikád, žab a dalších malých koncertních umělců. To vše splývá s recitací tisíciletých manter i se zářící energií tohoto místa do té míry, že se člověk chvílemi mimoděk ptá jestli se to všechno děje právě teď anebo se nějakou tajemnou časovou smyčkou dostal zpět do dávné Indie védických mudrců a rišiů…
Co je na ášramovém životě též docela pozoruhodné, je vztah Mistra k žákům a žáků k Mistrovi. Mistr tu nesedí odtažitě na nějakém piedestalu, není zdrojem nějakého formálního uctívání, ani nevydává autoritativní příkazy, o nichž nemožno diskutovat, ale je vlastně jedním z nich, důvěrným přítelem každého, přístupný v každou chvíli, bez hranic a uměle vybuzených konvencí. Každý je tu naprosto volný a svobodný, může přijít i odejít kamkoliv jinam, není tu formálních direktivních vazeb. Možná právě proto je tu všechno jakoby hlubší a opravdovější, spojené a prozářené Světlem, které jediné nepomíjí…
A tak se samozřejmě nemohu dočkat chvíle, kdy se budu moci s Mistrem osobně setkat mezi čtyřma očima. A ta chvíle se nijak neodkládá, je přímo na dosah ruky.
Nitku vyprávění teď však na malou chvilku necháme spočinout. Vidím totiž, že prostor k mému předvánočnímu povídání už pomalu odsypává svá poslední zrníčka. A tak využiji těch posledních okamžiků k tomu, abych všem čtenářům popřál krásné prožití kouzelného času Vánoc i mnoho radosti a inspirace v novém roce, ve kterém se zase se všemi těším na shledanou, na viděnou či na slyšenou…