Setkání nemusejí znamenat vždy jen čas minulý, ani kapitolu, která je nějakým způsobem uzavřena. Často mohou pokračovat i v jemnější rovině anebo může nastat okamžik, kdy se cestičky znovu fyzicky protínají. Znovu Teď a Tady. Co všechno se změnilo od toho minulého Teď a Tady? Jsme stejní nebo jiní anebo všechno kolem nás jen prochází jako plynoucí odrazy na věčné řece, která se nehýbe…?
Nevím, jestli někdy bylo v Praze tak prazvláštně klidno a liduprázdno jako 1. ledna 2000 v osm hodin ráno (jen málokdo mi to ale může dosvědčit). Načasované záplavy ohňostrojů a létajících rachejtlí už dávno kdesi odšuměly a vlny noční euforie se nadlouho a beze zbytku rozplynuly v milosrdném tichu polštářů.
První chvíle „nového věku“ – a hned zčerstva si to drožka kvapí k ruzyňskému letišti. I tam to trochu vypadá jako kdyby dnes „nepromávali“ (že by?). Je to ale docela příjemné – takhle by to tam vlastně mohlo vypadat každý den. Po všech formalitách mi nakonec v ruce zůstávají už jen housle a malý batůžek a chystá se mohutný skok o délce deseti tisíc kilometrů rozložený do dvaceti hodin cesty, po kterých se opět (po téměř dvou letech) otevírají dveře do důvěrně známého a přece vždycky tak trošku nevyzpytatelného indického subkontinentu. Ohřát se na těle i na duši. Hlavně to druhé, kdyby jen trochu šlo…
To se ví, nejdřív si ale jako vždy musíme aspoň trošku odmyslet tu všudypřítomnou a vskutku nepříliš idylickou indickou realitu dneška (uff…), proti které je třeba taková Praha studánka, kde nejhlubší je les… Ale je zase možná dobré nevyjít úplně ze cviku, říkám si při úvodním dvoudenním beznadějném zaseknutí v éterickém srdci Bombaje (odříkaného chleba…).
Až teprve po tomto malém předtančení se po dalších osmi stech kilometrech cesty na jih začínají kolem pozvolna rozprostírat nekonečná zelená pohoří s neviditelným oceánem někde na vzdáleném obzoru, v místech, kde končí cesty, táhnou se malá rýžová pole a jsou roztroušeny vesničky ze slaměných chýší (které vypadají snad stejně jako před tisíci lety) jako práh do všeobklopující nedohledné džungle. Jedno z těch několika míst v Indii, ze kterých září tajemná energie, jejíž hloubky a síly těžko dohlédnout. Kraj, kde od nepaměti žili velcí mudrci a mystikové a kde je v nedaleké vesničce malý chrám (založený samotným Ádi Šankaráčarjou), který patří k těm vůbec nejsilnějším v Indii. Tam je, pravda, trošku frmol. Ale ještě kousek dál u blízkého podhůří je už jen pár malých stavení v náruči nedohledné zeleně – místo, které se na pár dní stalo opět mým příbytkem a výchozím táborem. Místo setkání – především se sebou samým. Občas je to dobré. Na tom překotném putování a uprostřed plynoucích příběhů se na chvilku zastavit… A ještě navíc v blízkosti, která toho tolik otevírá…
Na chvilku mi problesknou v mysli ty nekonečné tisíce kilometrů, které jsem v těch úvodních dobách svého pobytu v Indii nadšeně projížděl všemi směry a všemi možnými i nemožnými dopravními prostředky od Himalájí až po ty nejjižnější výběžky subkontinentu… Celé dny ve vlaku a v autobusech v divokých podmínkách neznámých krajů. S úsměvem (a vděčně) na to vzpomínám. Ale uplynul nějaký čas a už poznenáhlu nebylo třeba až tolik jezdit, podnikat nová velká putování indickým vnitrozemím. Stačilo se jen vracet na některá místa, která v sobě obsahovala všechno, co jsem kdy v Indii toužil nalézt…
Tak to je jedno z nich. A právě tady teď nějakou dobu pobývá Mahaswi Tatháta, hlavní podnět a cíl třicetidenní „cesty kolem Indie“…
„Trošku jsi zlenivěl, můj chlapče,“ bylo tentokrát hned první přivítání. No jo, něco na tom asi bude. Člověk se nechá pohltit tolika činnostmi (nebo nečinnostmi), a tak nějak přitom docela opomíjí věci úplně základní a nejdůležitější. Ještě že nám to občas někdo připomene… A vlastně nejen připomene. To jsou ty tisícileté důvěrně známé zkušenosti nespočtu adeptů v blízkosti velkého duchovního mistra: stačí chvíle nebo den nebo dva a najednou, takovým zvláštním malým zázrakem, je k tomu všemu nepostižitelnému uvnitř zase jakoby o malounko blíže. Všechno se začíná pozvolna otevírat, proudy jemných energií čím dál zřetelnější, věčné Teď a Tady znovu lehounce klepe na dveře toho malého neposedného „já“.
Pokolikáté už se setkáváme? Těžko spočítat. Obzory nekonečné inspirace jako vždy otevřeny dokořán, jen se na ně naladit a udělat první krok… (a hlavně nezapomenout kráčet až časoprostor zase změní své ukazatele…).
A tak plynou dny. Kolem jen vzdálené vrcholky hor, večerní zpěvy cikád, tichý ášram naplněný hlubokým mírem a pohodou a v něm živoucí a láskyplný „průliv do absolutna“… Co víc si přát…
Jako malou kuriozitu jsem s sebou tentokrát vzal prosincový Dotek… Mahaswi v něm s úsměvem listuje a tak mě najednou napadá zeptat se ho, jestli by třeba pro další díl neměl nějaký vzkaz pro čtenáře v dalekých Čechách. Mahaswi se jen pousměje, já rychle zapínám kazeťáček a to, co následuje, je, milí čtenáři, právě pro vás (tak jak to překládal Ritódgata a spontánně se ptal Ivo):
I (Ivo Sedláček): Je něco, co by Mistr mohl vzkázat čtenářům Doteku?
MT (Mahaswi Tatháta): Ať jsou svobodní uvnitř své mysli a též velmi uvážliví ve výběru svých učitelů a technik, které by jim měly pomoci v jejich vnitřní evoluci.
I: To často není lehká věc. Stačí se třeba tady v Doteku podívat na ten veliký seznam všech skupin, směrů, učitelů, kursů, seminářů… Někdy lidé přebíhají od jednoho k druhému a ne vždy jim jejich hledání přináší nějaké hlubší a trvalejší uspokojení.
MT: Setkání s duchovním mistrem pomůže člověku nejdříve zakotvit a spočinout sám v sobě. V tom najde svůj výchozí bod, vnitřní uspokojení a uvědomí si svou současnou vnitřní konstelaci. Pak by se měl snažit definovat své bezprostřední cíle. A cokoliv potom dělá – ať jsou to vnější aktivity nebo vlastní sádhana – to vše by mu mělo pomáhat přivést ho z bodu, kde je právě teď, do bodu, kde by si přál být. Taková spojitost a integrace by tu měly být. Pouhé přebíhání z jedné techniky k druhé nebo z jednoho systému cvičení do druhého jen ze zvědavosti nebo pro vyzkoušení nevede nikam.
I: Ne vždy je ale možnost setkat se se skutečným duchovním mistrem…
MT: Ten může mít mnoho podob… Prozřetelnost nás povede správným směrem pokud se jí otevřeme nebo požádáme, mnohé nám pak může naznačit spoustou svých cestiček a prostředníků… Může to být náhodná poznámka, „náhodné“ setkání, může to být obraz ve snu, může to být třeba i takový článek, ukazatelů je mnoho. I zdánlivě velmi nevýznamné věci mohou často znamenat velmi zásadní a pozitivní přelom v našem duchovním životě. Vzpomeň si třeba jakou „náhodou“ jsi ty sám našel cestu do tohoto ášramu… Je třeba být otevřený. A též laskavý vůči sobě i všemu kolem. Nenadávat a nestěžovat si. Prozřetelnost je vždy připravena nám pomoci…
Často slyšíme, že „mája“ – vesmírná iluze – nás klame a odvádí od Pravdy. Tak to není. „Mája“ je ve skutečnosti vnitřní síla přirozenosti, která nás vede ke skutečné pravdě. Jen skrze sílu a požehnání „máji“ můžeme dosáhnout skutečného Poznání. „Mája“ je vždycky připravená a „nadšená“ přivést všechny individuální duše k nejhlubší Pravdě. Musíme být jen upřímní a otevření. Pak nás prozřetelnost svými nevyzpytatelnými cestičkami povede právě Tam. Na to se každý může plným srdcem spolehnout. Vždycky a za každých okolností. To je ta nejpravdivější a nejjistější věc na tomto světě. Jen ty cesty a metody mohou být často překvapivé a ne vždy právě v rámci naší běžné logiky.
I: Člověk se může rozhodnout, že začne na sobě nějak pracovat, něco cvičit, ale existuje tolik nejrůznějších metod a technik, jak můžeme najisto a bez vnější pomoci vědět, že právě toto je pro nás to pravé a prospěšné?
MT: Pokud člověk něco následuje a cvičí naplno a vážně, velmi brzy bude jasné, jestli je to pro něj vhodné nebo ne. Aspoň na jednu věc je možné se spolehnout – pokud zvolené cvičení nedokážeme cvičit ani po delší době pravidelně, necítíme se v něm dobře a dělá nám stále problémy, asi to není cvičení pro nás. Pointa není v účinnosti samotného cvičení, ale v kompatibilitě cvičení a konkrétní osoby. Každá technika je sama o sobě dobrá. Důležité je však harmonické propojení určitého typu cvičení s určitým typem osobnosti a též samozřejmě upřímnost, nadšení a vytrvalost ve cvičení. Neměli bychom ale na druhé straně zdůvodňovat lenost a pohodlnost neúčinností nebo nevhodností cvičení.
I: Je možná o něco snadnější plně se ponořit do svého nitra tady, v této hluboce inspirující atmosféře ášramu na pokraji džungle, než uprostřed našeho běžného evropského denního života, který je často plný problémů, spěchu, stresů. Někdy mohou být tyto problémy nakupené v mysli silnější než nadšení pro cvičení a sebeobjevování…
MT: Všechny tyto věci se akumulují. Ale právě denním cvičením, sádhanou, jakkoliv malou, je možné tyto mentální problémy postupně čistit a odstraňovat. To je první stadium meditace a jakéhokoliv duchovního cvičení – zbavit se „nečistot“ nashromážděných v denním životě, ať už jsou jejich zdrojem problémy pracovní, rodinné nebo třeba zdravotní. To vše může být postupně pročištěno a odstraněno denním cvičením. Důležité je ale nemít v samotném počátku příliš velká očekávání. V tomto prvním stadiu je to taková očistná koupel – pro duši. To je velmi důležitá etapa. Je to stejné jako když přijdeme domů a umyjeme se od všeho, čím jsme se ušpinili – to každý přirozeně udělá. Podobně je možné a vlastně nutné „umýt“ a „vykoupat“ i naši mysl od všech tlaků a problémů, kterými na ni během dne vnější svět působil, unavil ji a otupil. A tak si po příchodu domů může každý sednout k meditaci, postačí i pět, deset minut. Meditace ráno zase dodá sílu a inspiraci pro celý den. Meditace večer před spaním může účinně zrelaxovat mysl i tělo a připravit ji k hlubokému nočnímu odpočinku. Jakkoliv malý čas se cvičení věnuje, je-li tu upřímnost a pravidelnost, každý za nějakou dobu pocítí velké pozitivní změny ve svém vnějším i vnitřním životě – bude to krok kupředu na cestě. To je naprosto jistá věc.
I: Někdy převažuje představa, že konečným cílem naší sádhany a meditace je stav, v němž se oprostíme od všech vjemů a iluzí, odhodíme všechny vnější aktivity a setrváme ničím nerušeni v dokonalém a trvalém ponoření do svého nitra… Samádhi… Vyvanutí…
MT: (s úsměvem) To je běžná nezralá představa. Ve skutečnosti je to jen první krok, ne cíl… Je to jako když se zamiluješ do nějaké dívky. Abys mohl být pořád s ní, zapomínáš nějakou dobu na všechno ostatní. Ale pak se s ní oženíš a začneš se zase postupně vracet ke všemu ostatnímu… Podobně i na duchovní cestě – všechny druhy „samádhi“ a „vytržení“ mohou přijít, ale pak se zase všechno dříve nebo později vrací do plné Skutečnosti. Ale pokud tu není správné vedení, je snadné uváznout někde v půli cesty. Kvůli dívce opustit všechno, rodinu, práci… A pak na ni nakonec zapomenout a jít zase někam jinam… To se děje docela často.
Nejsme tady, abychom odtud utekli, ale abychom něco naplnili. Skutečná duchovní cesta spočívá v postupné integraci všech rovin – fyzické, mentální i duchovní. Je to cesta pročištění, energizace, vzestupu energií, otevření se duchovnímu světlu a jeho promítnutí do všech rovin naší existence… Tudy vede plné a vědomé spočinutí ve vůli Nejvyššího… To je naplnění…
Mahaswi pomalu odkládá časopis na stoleček a zůstává dlouho a nehybně s úsměvem sedět. Slova dozněla a přece se všechno jakoby právě teď naplno a doopravdy rozeznívá. Zdá se, jako by i ten nedohledný okolní prostor pozvolna ztrácel své hranice. Ticho se beze zbytku naplňuje závratnou vibrující energií i Láskou, která nezačíná a nepomíjí. Hudba jediného Srdce…
Možná, že právě to je ten skutečný vzkaz. Snad se mezi těmito řádky aspoň na chvilinku rozzáří…
Pozn. Text byl původně publikován v časopise Dotek.