Sat–Čit–Ánanda z pohledu buddhismu

Štěstí! Co je štěstí?

Muška jenom zlatá,

která za večera

kol tvé hlavy chvátá;

oblétá ti skráně,

v kadeři se kryje,

v dlaně hlavu skládáš,

ruka utlačí je.

Štěstí jako rosa

na květech se skvěje,

ale bludná noha

náhle zašlápne je;

zašlápnuto vzdechne,

v oblacích se tratí,

snad se jinovatkou

na tvou kadeř vrátí…¹

I.

Buddha vymezil takzvanou Střední cestu jakožto správnou cestu mezi dvěma krajnostmi v pojetí „já“ a světa, a to mezi idealistickým a materialistickým pojetím, respektive mezi idealismem a materialismem, které zamítal jako dva extrémy a vymezil mezi nimi Střední cestu k prohlédnutí bludu „já“ spočívající v pozorování, poznání a utišení odvislého vznikání (pratítja samudpáda).

Blud „já“ (sakkaya-ditthi) může se jeviti takto:

1. „Idealismus“ (bhava-ditthi či sassata-ditthi), „víra ve věčný život“, tj. víra, že ono „já“ trvá neodvisle od hmotného těla a pokračuje ve svém životě i po jeho rozpadnutí.

2. „Materialismus“ (vibhava-ditthi či uččheda-ditthi), „víra v zničení“, tj. víra, že přítomný život ve svém hmotném projevu jest ono „já“, které tudíž zcela zaniká při smrti.²

Obě krajnosti i jejich přechodné varianty byly známy jak předchozí indické filosofii, tak i následným buddhistickým školám, kterými byly uplatňovány.  Za extrémní případ idealismu v rámci buddhistických filosofií lze považovat šentong vycházející z vidžňánavády s její ideou álajavidžňáty („studnice“ nebo také „pokladnice vědomí“), jež se svým výkladem blíží výkladu kolegy Jiřího Krutiny v jeho předchozích textech.³ Ačkoli toto pojetí de facto idealizuje „šestý vnor“, sféru nekonečného vědomí, a sám šúnjavádový buddhismus jde svou praxí přes, a dokonce až za, všech osm vnorů, má toto idealistické pojetí oproti krajině materialistickému své opodstatnění, praktické využití a lze říci, že je pro mnohé doporučeníhodné. Analyzujme tedy trojici aspektů konečné reality hinduistické Védánty: Sat–Čit–Ánanda z pohledu buddhismu…

II.

Sat–Čit–Ánanda bývá do češtiny překládáno jako „bytí“, „existence“ (někdy i „pravda“) – „vědomí“ – „blaženost“. Jsou považovány za neoddělitelné od povahy konečné reality zvané Brahman, popisují subjektivní zkušenosti konečné neměnné reality zvané Brahman v hinduistické filosofii, zejména Védántě.

To samozřejmě zní velice krásně, ale je tomu skutečně tak? Nevede tento výklad k riziku, že mnozí jogíni setrvávají v dosaženém dobrém stavu, a pod tímto heslem jdou cestou stavů? No, vlastně ani nejdou, protože je nic nenutí kamkoli „jít“…? Udržují tak pouze jediný dosažený stav, na kterém ulpívají a odmítají jít dál, protože by jej ztratili. Při bližším, etymologickém zkoumání tohoto termínu můžeme dojít k otázce, zda skutečně sanskrt (a jeho obdoby) došel až k přechýlení slovesa do podstatného jména, jako současné západní jazyky, a tím, zda má tento překlad reálné opodstatnění. Ostatně, východní literatura připouští množství slovních variant a přepisů těchto tří slov, a současně hinduistická filosofie se na rozdíl od buddhistické vyznačuje svou lidovostí s absencí vědeckého úzu…

III.

Problém by totiž mohl být především v termínu SAT – „bytí“ nebo také „duch“. Tento termín, či jemu podobný, používají buddhisté ve významu SATI. Ale sati není překládáno ani vnímáno jako bytí, tedy něco trvale existující, ale jako „bdění“, „bdělost“, „všímavost“, „zaznamenávání“, tedy celá řada za sebou jdoucích a na sebe navazujících zaznamenávání.

Samotné slovo bytí vzniklo přechýlením slovesa „být“. Sloveso být není samostatným slovem, ale musí být jen připojeným k jinému, významovému – být kým, čím, jakým, kterým… Sloveso být nebylo ve větné skladbě kladeno samostatně. Slovo bytí tak nemá reálný základ, což de facto vylučuje ontologii (filosofii bytí) jako vědní obor. Mohli bychom jej ale nahradit slovem STÁVÁNÍ SE. Anebo právě slovem bdít. Tedy bdít nad oním stáváním se. Na tomto místě bychom také mohli poukázat na stručnou, ale dle našeho názoru přesnou definici samsára a nirvány: Samsáro je stávání se, nirvána ustávání!

Ostatně slovo bdění je také pouze přechýlením slovesa „bdít“. Z toho pak také plyne zmatení jazyků, či spíše významu, kdy se bdění může jevit jako jakýsi trvalý neměnný stav. Ale ve skutečnosti tomu tak není. Podívejme se na jeho vznik. Slovo bdít vzniklo ze slovesa „budit“ (se), tedy neustále opakovat činnost „buzení“, „probouzení“. A jeho vztah k buddhismu je pak zcela zřejmý, slovo Buddha znamená „probuzený“, tedy „bdělý“. Správnost této analýzy může dokládat i fakt, že pro bdělost/bdění lze použít slova „být vědomým“ (pozor, nikoli „vědomím“ ve smyslu podstatného jména) – tedy „existovat vědomě“, „setrvávat při uvědomování si“, jak uvidíme dále.

Podobně se můžeme podívat i na termín ČIT, překládaný jako „vědomí“. Ačkoli s termínem „vědomí“, tedy jeho překladem, celá řada původních textů pracuje, buddhismus ve své praxi používá termín ČITTA – „mysl“ nebo lépe „myšlení“, „obsah mysli“, „stavy mysli“, včetně její „prázdnoty“, „čisté mysli“, resp. její „buddhovské podstaty“, ale také „uvědomování si“, tedy proces, který vědomí nejen charakterizuje, ale je jeho skutečným obsahem a správným označením… Vědomí má stejně jako ostatní skupiny existence povahu procesu (dosl. proudů; viňňána-sóta), a nepředstavuje žádnou přetrvávající substanci (podklad) mysli ani žádnou převtělující se entitu či duši. V suttách se často uvádí, že podléhá třem charakteristikám existence – nestálosti, strastiplnosti a ne-já.⁴ Buddha často zdůrazňoval, že „žádné vědomí nevzniká nezávisle na podmínkách“ (M. 38). Tato tvrzení o povaze vědomí se týkají všech typů vědomí, ať se jedná o „minulé, přítomné či budoucí, hrubé či jemné, vnitřní či vnější, nízké či vznešené, vzdálené či blízké (S. XXI, 59).“⁵

O faktu, že jde o „uvědomování si“ a nikoli o nějaký blíže nedefinovaný natož nedefinovatelný „orgán vědomí“, hovoří i buddhistické texty vztahující se přímo k praxi bdění a uvádějící blízkou souvislost a odvislost smyslů, uvědomování si a smyslového vědomí. Vědomí je tedy proces. Nejedná se o žádný duchovní orgán.

Tak snad jedině ÁNANDA, ve významu „blaženost“, zůstává nezměněno. Přesto je nutno upozornit, že tato blaženost vzniká poznáním podmínek, či lépe řečeno nepodmínek. Pokud nejsou podmínky, je blaženost, radostivost, štěstí. Jedná se o bezpříčinnou radostivost. Radost, blaženost, slast, která má příčinu, je podmíněná, a tím pádem nemůže být trvalá. Bezpříčinná radostivost, jak již název napovídá, není závislá na žádných podmínkách, příčinách. Ba právě naopak. Nejsnáze ji dosahujeme právě ve chvíli vyprázdnění mysli – prázdnoty (mysli), když je mysl prázdná, ale ani to není podmínkou. Tedy právě v tom smyslu, jak popisuje Šáriputra (přímý žák Buddhy) při přednášce k mnichům: Blaženost, přátelé, je nirvána – slast je tato nirvána.Nato vstal jeden z naslouchajících mnichů a pravil: Jak však může býti v tomto stavu slast, když tu není pociťování? A Šáriputra odpovídá: To je právě slastí v tomto stavu, že tu není pociťování.⁶

ÁNANDA, blaženost, štěstí, bezpříčinná radostivost je zde stále. Stačí ji jen nalézt, odkrýt nános myšlenek a představ, který ji překrývá. Ale i zde je opět problém přechýlení slov. Tentokrát z přídavného jména na podstatné „být šťastný“ – „štěstí“. 

Štěstí! Co je štěstí? Muška jenom zlatá… Vyjadřuje Adolf Heyduk nezachytitelnost, neuchopitelnost tohoto fenoménu. Štěstí, ve významu „mít štěstí“ je mylně vykládáno jako vnější, náhodná, pozitivní událost či okolnost. Ostatně, latinský, stejně jako z něj vycházející anglický termín pro ono vnější štěstí – fortuna/e – je překládán také jako náhoda, a ta nemusí být pozitivní. Avšak skutečný význam štěstí je v jeho vnitřním individuálním prožitku štěstí ve významu felicitas, kdy je člověk „šťastný“, přičemž toto nevyvrací ani ony vnější události. Mohu být šťastný, ale nemohu štěstí vlastnit, mít, čemuž nasvědčuje i ona neuchopitelnost tohoto subjektivního fenoménu.

Za připomenutí jistě stojí, že toto štěstí, blaženost je, jak bylo výše uvedeno, hlavním aspektem nirvány na Východě, ale mimo jiné také Aristotelovy (1937) eudaimonie v podobě „spokojenosti se životem“ na jeho konci na Západě. Štěstí není nic objektivního ani reálně existujícího v hmotném slova smyslu. Podobně je to se samotnou prázdnotou, jak již bylo výše naznačeno. ÁNANDA, bylo také, a nikoli náhodou, jméno Buddhova nejoblíbenějšího žáka a následovníka.

IV.

Ačkoli bývá idealismus z duchovního hlediska kladen jako pravdě bližší a v pozdějším buddhismu se také tyto proudy objevují a úspěšně užívají, jedná se stále o tytéž dva extrémy, jež je nutno poznat, pochopit, a nakonec i opustit. František Drtikol dodává k této problematice k jednomu žáku v dopise z 1. 6. 1954:⁷

Co se týče prohlédnutí a klubání! Proč ne? I to je možné. Ale jestli prohlédli, tak jak Buddha to učil, to už je něco jiného. Jestli však prohlédli v tom smyslu, jak „učí“ Jaroušek, tak jsou na velkém omylu. Neb Jaroušek neprohlédl sám tak jako Buddha. Prohlédl, vlastně dostal se do určitých vyšších sfér, a myslí si: tak, teď jsem prohlédl, vidím to a ono, zažívám krásné stavy, pocity, a přitom zapomíná, že vlastně svoje Já si ponechává a utvrzuje. Jaroušek nemá správný vhled do dění a stávání se, nerozumí, co je odvislé vznikání, neprohlédl, co je všechno samsaro. A to je velká chyba, a zvláště když o tom vykládá a učí jiné. A tím učením se zas utvrzuje jeho Já, zvláště když je tu ještě podkuřování od jeho nevědomých žáků! A co se týče „klubání“. To se klube každý, který nastoupil cestu, ale to není konec, i když se vyklube. Slepice se také vyklube z vejce a pak je tady slepice – já – která roste, vykrmuje se, skončí na pekáči a nakonec je z ní hovno. A tak to jde do kolečka dokola.

Jaroušek neví, co je život – vědomí – a v čem spočívá učení Buddhovo a co je prohlédnutí, a proto – pozor!

Obecně platí, že pokud existuje jakékoli „já“, byť by bylo vyšší, povýšené nebo takzvané pravé, jedná se stále o formu ega. Pokud trvá ego, trvá realita, v níž se vyskytuje. Pokud trvá jakákoli realita, trvá karma. Pokud trvá karma, trvá odvislé vznikání. Dokud trvá odvislé vznikání, trvá strast.

V.

Doslovný, běžně užívaný překlad „bytí – vědomí – blaženost“, jak můžeme vidět na výše uvedeném, může být, či spíše vždy je zavádějící. Nabízí se i jiná možnost překladu: „být vědomě blaženým“. Je to sice o něco málo přesnější varianta, ale představuje riziko rozvíjení ega, neboť zachovává iluzi „já“, a tudíž nemůže popisovat konečnou realitu a vést k ní.

Jak bylo shora řečeno, tato trojice ideálu hinduistické Védánty – Sat–Čit–Ánanda – popisuje aspekty nejvyššího stavu, konečné neměnné reality zvané Brahman, a výše představený buddhistický výklad toto tvrzení nejen nepopírá, ale zároveň přímo podporuje. Jenomže, pokud bychom celý termín překládali a vnímali na základě výše uvedeného, tedy z pohledu buddhistického, dostali bychom spíše než charakteristiku stavu popis cesty k „nejvyššímu stavu“ v podobě zcela konkrétního návodu: zaznamenávání – obsahů (či prázdnoty) mysli – přináší blaženost nebo: Bdělost/bdění nad obsahy (či prázdnotou) mysli přináší blaženost!

Poznámky

1. Adolf Heyduk. 1879. Dědův odkaz. ↩︎
2. Nyanatiloka 1935. ↩︎
3. Napríklad https://www.spirituality-studies.org/co-je-buh-co-je-pravda/ ↩︎
4. Například Anattá-lakkhana-sutta S. XXII, 59. ↩︎
5. Nyanatiloka 2008, 225. ↩︎
6. Štekl 2021. ↩︎
7. Doležal 2004, 2018. ↩︎

Literatura

• Aristoteles. 1937. Etika Nikomachova. Praha: Jan Laichter.
• Doležal, Stanislav, ed. 2004, 2018. František Drtikol – Duchovní cesta, sv. 1. Praha: Svět.
• Heyduk, Adolf. 1879. Dědův odkaz. Praha: Grégra, Ferd, Dattla.
• Nyanatiloka. 1935. Slovo Buddhovo. Dvůr Králové nad Labem.
• Nyanatiloka. 2008. Buddhistický slovník. Praha: DharmaGaia.Štekl, Evžen. 2021. Síla moudrosti. Praha: Svět.