Meditovat či nemeditovat

To be, or not to be?!
Shakespeare, Hamlet

I.

Co nás přivádí na duchovní cestu? Co nás nutí hledat, hledat smysl hledat cestu, studovat, zkoušet různé meditace, náboženství, filosofie a podobně? Kde se v nás bere touha změnit vlastní nepříznivý osud zničit strast, vybudovat lepší budoucnost a podobně?

Buddha učil Tři znaky života: Každý tvar jest pomíjející (aničča); každý útvar jest strastiplný (dukkha); vše jest bez podstaty „Já“ (anattá). Tělesný tvar jest pomíjející, pociťování jest pomíjející, vnímání jest pomíjející, mentální hnutí jsou pomíjející, vědomí jest pomíjející. A to, co je pomíjejícné, jest strastiplné; co jest pomíjejícné, strastiplné a podléhá změně, o tom nelze správně říci: „To mi náleží, to jsem „Já“, to je mé „Já“.¹

Proto vše, cokoli jest tělesným tvarem, pociťováním, vnímáním, hnutím chtivým, nebo vědomím, vnitřním nebo vnějším, hrubým nebo jemným, vznešeným nebo nízkým, dalekým nebo blízkým, jest třeba chápati podle skutečnosti a správného vědění: „To mi nenáleží, to nejsme „Já“, to není mé „Já“ .²

Buddha učil čtyři vznešené pravdy: 

1. Pravdu o strasti
2. Pravdu o vzniku strasti
3. Pravdu o zániku strasti
4. Pravdu o cestě vedoucí k zániku strasti pomocí Osmičlenné stezky.

Nuže, co jest ona ušlechtilá Pravda o strasti? Zrození jest strastí, stárnutí jest strastí, smrt jest strastí, starost, nářek, bol, zármutek a zoufalství jsou strastí; nedosáhnouti, po čem toužíme, jest strastí; krátce oněch pět skupin lpění, tvořících osobnost, jsou strastí.³

Jak k tomu všemu přispívá iluzornost já a světa, nestálost a podmíněnost všech jevů? Na tyto a mnohé další otázky si musí každý odpovědět sám. K tomu je ovšem zapotřebí aby se jimi člověk skutečně zabýval. Na počátku tak vždy bude pochybnost. Tuto pochybnost pak člověk osobitým způsobem vyvrací a vypořádává se s ní.

II.

Meditovat či nemeditovat, cvičit či necvičit? To je otázka svým významem odpovídající oné hamletovské: být či nebýt. Musí ji pro sebe vyřešit každý hledající.

Před stejnou otázkou stál zcela jistě i sám Buddha. A jak ji rozřešil? Prostě, veden svým tušením, zkusil postupně obojí v pořadí, které mu sám život přinesl. Když Gautáma ve svých 29. letech opustil rodinu, syna Ráhulu i královský trůn, aby odešel do bezdomoví, věnoval se, jak víme z pozdějších textů, sánkhje a józe. Jeho prvním mistrem byl mistr filosofické školy sánkhja Alara Kalama, ale Gautáma jej opustil a odešel k mistru asketické jógy Uddaka Ramaputtovi, avšak po čase i jeho opustil. Jiné zdroje uvádějí, že Alara učil o prázdnotě formou koncentrace na dech, zatímco praxe jogína Uddaky vedla skrze vyšší vnory.⁴

Zatímco výklad školy jógy se nám zdá být zajisté bližší díky jejímu historickému rozšířeni v našich končinách, se školou sánkhja tomu tak není. Ta bývá mnohými indology definována jako škola čisté filosofie, tedy bez meditační praxe. Pomocí této školy mělo být dosahováno prozření pouhým pochopením. Termín pochopení se může jevit jako značně problematický. V českých překladech buddhistických textů bývá nahrazován slovy poznání či nazírání ve významu čistého vhledu. Samotný postup takové filosofické rozvahy bychom mohli přirovnat k pozdějšímu kóanu, který vychází z Nágárdžunovy filosofie prázdnoty, tudíž něčeho, de facto neexistujícího. Něčeho, co nelze pochopit rozumem, co je za rozumem. Tudíž něčeho, o čem se nedá přemýšlet či lépe řečeno, o čem je každá myšlenka mylná. Z výše uvedeného je zřejmé, že Buddha neodmítl tyto dvě školy, ale dále z nich vycházel a rozvíjel je.

III.

Stejně tak autor těchto řádek se s touto podstatnou otázkou v dobách svých začátků musel vypořádat. Jsa veden tušením, že k cíli nevede nic zvláštního, ba co víc, že cíl není ničím zvláštním, se mohlo jevit přikročení k meditacím nebo koncentračním cvičením, už jenom použitím těchto slov, jako něco zvláštního nebo do té chvíle téměř neobvyklého. Věděl však, že rozumem toho dosáhnout nejde, rozumem to nevymyslíš.

Sám autor se ve svých začátcích poté, co se rozpomenul na minulé životy i to čeho v nich dosáhl, ale ještě před tím, než se mu vrátilo ono Pozadí, zabýval těmito a dalšími otázkami. Od takto prováděné praktické filosofie přes nábožensky prožívané dětství vedla cesta k zásadní otázce: meditovat či nemeditovat?

Tedy, v dobách meditačních začátků, kdy autor přikročil k praktickým pokusům s meditacemi, se rozhodoval, zda vybrat některou ze zkoušených meditací a praktikovat ji pravidelně, denně, či nikoli. Proto tedy otázka zněla: meditovat či nemeditovat? Na jednu stranu uvažoval o tom, že by to možná šlo bez meditací, na druhou stranu tušil, že to bez nich nejde. Tedy ono jistě jde žít bez meditací, ale lze bez nich dosáhnout Osvícení?

Je třeba si uvědomit, co je to, čeho chceme dosáhnout, jaké cesty k tomu vedou a tomu podřídit naši cestu životní. Říkám podřídit, přizpůsobit, ale možná spíše obětovat, protože čím vyšší oběť, tím vyšší výsledek, jak zjistili už naši dávní předkové při hledání duchovních ideálů. 

Cílem, který si autor stanovil, nebylo nic jiného, nic nižšího než absolutní svoboda – Osvícení, nejvyšší a nejušlechtilejší lidský cíl. Cíl samotného lidství. Nebyly jím mystické stavy ani magické síly, ačkoli se autor s těmito milníky na cestě zákonitě také musel setkat.

Tušil ale jednak, že nic z toho, co je kolem, k němu přímo nevede – ani věda, ani náboženství – ale i to, že k tomu není třeba nic zvláštního, co by člověk přirozeně neměl nebo neuměl.

Nutno znovu připomenout, že tyto meditační začátky byly v době, kdy mu nebylo asi ani 15 let, kdy dospíval, a tudíž v době dočasného zapomenutí na tzv. minulé životy a prožívání Osvícení v nich, ačkoli jím jako dítě žil i v tomto životě. Ale to poznal, rozpomenul se až později, a právě díky meditacím. Nevěděl tenkrát ani, co je to ta meditace. A přitom ji vlastně od malička vědomě praktikoval.

Co je to meditace? V literatuře naleznete různé definice odkazující na utišený stav mysli. Na ukončení jejích proměn a podobně. Meditaci bychom mohli definovat jako schopnost naslouchání – naslouchání sama sobě. Abychom mohli sami sobě naslouchat, je nutno vše ztišit. Co vše, a jak moc ztišit? Čím víc, tím líp. Nejlépe úplně vše… Je to stav klidu mysli. Klid je nejvyšší stav, jak říkal Drtikol.⁵ Ale na to pak přijdete s praxí sami.

Autor zvažoval všechna pro a proti obou hledisek, důkladně vše analyzoval a promyslel, na jednu stranu tušil možnost lpění na systematické cestě, na druhou stranu tušil možnost nedokončení cíle bez meditace.

Neztratíme tak svobodu? Svobodu čeho? Svobodu nemeditace? To bychom si museli přiznat, že již svobodu mám, svobodný jsem, a potom bychom nemuseli žádnou jinou či skutečnou svobodu hledat… Ale je tomu skutečně tak? Nebo se vzdát této domnělé prozatímní svobody a dle tušení s vynaložením úsilí získat tu pravou, nepodmíněnou svobodu? Meditací dojít k pravé přirozenosti (Buddhy), nebo je jí meditace sama?

Anebo snad stačí víra? Víra bez přičinění? S očekáváním milosti? No, jak komu… Autorovi nikoli. Takováto a podobná dilemata řešil. Naštěstí ne dlouho. Rozhodl jsem se a začal pravidelně meditovat…

Jak byste mohli poznávat podmínky, jak by to nazval Evžen Štekl (2019), pokud nemeditujete?! Jak byste mohli poznat, že pravidelně meditovat není třeba, pokud jste to sami ještě nezkusili, a tudíž, pokud jste duchovní cestu ještě nenastoupili?!

Právě díky meditaci mohl autor na vlastní kůži a do hloubky poznat praktikované duchovní cesty, ale také pochopit jak řadu souvislostí, tak i patřičné kroky vedoucí k osvobození tak, aby je mohl nyní jiným popsat a poradit.

Patandžali (2012) v knize Jógasútra uvádí osm stupňů jógy, jež přejímají další pozdější filosoficko-náboženské systémy Východu: Jama („zákazy“), Nijama („příkazy“), Ásana („pozice“), Pránájáma („věda dechu“), Pratjáhára („zvnitřenění“), Dháraná, Dhjána a Samádhi. Tyto tvoří postupné podmínky pro dosažení Poznání, Osvícení.

3. 1 Dháraná, čili koncentrace je upevnění mysli na jedno místo (předmět nebo myšlenku).

3. 2 Nepřetržitý tok vjemu – nebo myšlenky – je dhjána, meditace.

3. 3 Tatáž dhjána je samádhi (nadvědomý stav) když mysl září pouze jediným předmětem jakoby zbavena sebe samé.

3. 4 Tyto tři (dháraná, dhjána, samádhi) dohromady tvoří samjamu.

3. 5 Dosažením samjamy přichází stav poznání.

1. 17 Samprádžnáta samádhi čili konkrétní meditace je provázena usuzováním, úvahou, štěstím, jástvím a tvarem.

1. 18 Jiné samádhi (asamprádžnáta samádhi) je to, které sestává pouze ze stop vjemů, zůstavených stálým cvičením zastavování mentálních změn.

1. 19 Toto asamprádžnáta samádhi dává stav videchů (beztělých) a prakritilájů, kteří splynuli s přírodou.

1. 20 U jiných předchází samádhi víra, energie, vzpomínka a rozlišování.

1. 21 Úspěch v samádhi je rychlý u těch, kteří mají intensivní vairágju (nepřipoutanost)

1. 43 Nirvitarka samádhi (bez otázky) je ono, v němž mysl září jakožto předmět sám, při vymizení paměti, a když mysl je jakoby zbavena své přirozenosti.

Samjama („sjednocení“) se tedy skládá ze tří stupňů meditace: dháraná – „koncentrace“, dhjána – „meditace“ samotná a samádhi – dokonalá meditace čili „sjednocení“. V buddhismu je termín dhjána („meditace“) nahrazen termínem džhána (v čínštině čchan, v japonštině zen), ve smyslu vnoru, pohroužení. Termína samádhi je v buddhismu překládán jako „soustředění“. Tato cesta pak jak dle rádžajógy Patandžaliho, tak podle Buddhy vede k vysvobození.

IV.

Patrně jediná věc, která nás k výše uvedenému dokáže doslova donutit je strast. Její uvědomění si a pochopení a snaha o zničení. K tomu člověk nejlépe dochází ve dvou období života, přičemž prvním je dospívání s jeho psychospirituálními krizemi, a druhým je stáří, zhoršování se zdravotního stavu a vyrovnávání se svou smrtelností a vlastním odchodem…

Ačkoli toto dává naději, že nastoupíš a úspěšně projít duchovní cestu je možné v jakémkoli okamžiku života, je jistě lepší zahájit ji co nejdříve.

Bděte tedy, neb nevíte dne ani hodiny.⁶

Naše tělo je smrtelné, naše mysl, duševní pochody tedy duše, se neustále mění, a nakonec také podlehne zkáze.

Memento mori! Uvědomování si blízkosti smrti, jíž si náš materiální svět úspěšně oddálil, je základním krokem úspěšnosti na duchovní cestě. Neustále vracení se k této otázce je již samo o sobě kontemplací, která nám pomůže udržet naši vůli, aktivitu i směr.

Vše je pomíjející, říkali všichni mistři a proroci minulosti. Z toho je třeba vycházet a k tomu je třeba se neustále vracet, to je třeba pochopit. Je však něco, co je nevzniklé, nezrozené, díky čemu se můžeme z tohoto koloběhu vymanit, vysvobodit.

Osvícení, vysvobození, je nutno hledat uvnitř sebe sama. Hlavním prin­cipem meditace je pozorování nitra, naslouchání nitru… obracení pozor­nosti do nitra, a de facto tedy odvracení a odvrácení se od vnějšího světa. Už samo obracení se do nitra, hledání a prožívání vnitřního života a snaha o něj je meditace. Obrácení do nitra, to je – Síla!⁷

Avšak ani filosofování donekonečna, ani pouhé tupé sezení či umrtvování smyslů, není cestou k osvobození. Je třeba najít správný směr správnou míru, střední cestu! Vědět co máme dělat a nedělat to je skutečný smrtelný hřích, neboť nás to může stát život, život věčný.

Je jen jediná cesta kudy z toho ven. A tu různé filosoficko-náboženské systémy pojmenovávají různě, ale cesta je ve svých základech neobyčejně shodná… Je to cesta uvědomovací, jak říkal Mistr Evžen Štekl (2019). Jenomže nestačí si to myslet, ani to vědět, je nutno to prožít, udělat sám na sobě.

Existuje však také výjimka:  Pokud žijete ve stavu štěstí, ať už dlouhodobě přirozeně nebo nově nabytém a dlouhodobém, není třeba nic hledat. Obzvláště pokud se vám toto štěstí jeví či jevilo intuitivně dopředu jako cíl cesty, nebo přinejmenším dobrá stopa k němu.

Štěstí nebo stav štěstí bychom mohli definovat jako absence utrpení. Ve chvíli prožívání štěstí neprožíváme a ani nemůžeme prožívat utrpení a strast. Štěstí je tudíž nejen prakticky ale i logicky závěrem utrpení. Čili buďte šťastní! Toť vše.

Je však nutno jít do hloubky, nezůstávat na povrchu, jak říkal Mistr Evžen Štekl,⁸ sáhnout si do svědomí – nic si nenalhávat – jsme skutečně šťastni, opravdu netrpíme?

V.

Od prvních krůčků na duchovní cestě, pokusů o meditaci, zkoušení různých způsobů a cest, až po každodenní pravidelnou nepřerušovanou meditaci a následné osvícení je dlouhá cesta. Lze ji však urychlit správným rozhodnutím: Zasednout do ásany a začít meditovat. Pravidelně, každý den!

Dostatečně ověřitelným faktem je, že věřit, ale i studovat a bádat bez samotné praxe nestačí, tzv. filosofické rozpravy a jiné debaty, ba co víc, prachsprosté tlachání a mlácení prázdné slámy nemá už vůbec žádný smysl. Sám Buddha nevedl žádné filosofické rozepře. Zasedl pod strom Poznání (Bódhi) u města Bódhgaja a meditoval, dokud nedosáhl Osvícení. Tím ukázal cestu všem živým bytostem. A proto: Odložte pochybnosti a následujte jej!

Poznámky

1. Nyanatiloka 2025. ↩︎
2. Nyanatiloka 2025. ↩︎
3. Nyanatiloka 2025. ↩︎
4. Lípa 2019. ↩︎
5. Doležal 2004, 2018. ↩︎
6. Mt 25, 13. ↩︎
7. Lípa 2019. ↩︎
8. Lípa 2021. ↩︎

Literatura

• Bible Kralická. 1613. 
• Doležal, Stanislav, ed. 2004. 2018. František Drtikol – Duchovní cesta, sv. 1. Praha: Svět.
• Lípa, Jan. 2014. 2021. Učení Fráni Drtikola – Od čakramů k nemyšlení. Praha: Svět.
• Lípa, Jan. 2019. Učení Fráni Drtikola – Všemocná hadí síla. Praha: Svět.
• Nyanatiloka. 2025. Slovo Buddhovo. Praha: Lux.
• Pataňdžali. 2012. Jógasútra. Přeložil Zdeněk Jaroš. www.arahat.unas.cz
• Shakespeare, William. 1604. Hamlet. London.
• Štekl, Evžen. 2019. Síla moudrosti. Praha: Svět.