Jazyk NAUK jako řeč vědomí: O významu duchovní filozofie ve vztahu k jazyku a meditační praxi

Výchozí předpoklady a postoje všech duchovních filozofií odpovídají poznání a pochopení jediného Absolutního vědomí jejich protagonisty.

Pratjabhídžna Hridajam – Kšemarája, žák Abhinavagupty

Úvod

Můžeme říci, že prožíváme jakýsi boom „nových“ a alternativních spiritualit, které můžeme souhrnně nazvat New Age. Zejména u nás po mocenském převratu a návratu ke kapitalismu se objevilo mnoho učitelů, mnoho knih s různými učeními nebo sem přišlo hledat „své“ štěstí mnoho „cizokrajných“ učitelů. Jsme svědky existence mnoha „nových“ duchovních škol a duchovních učitelů, či meditačních kultů, kteří si osvojili tu či onu duchovní praxi, metodu, přístup a hlásí se k různým historickým tradicím a osobám mistrů. Výsledkem jsou „učení“ různých „učitelů“, které ve svém jazyce kombinují mnohé duchovní tradice. Tu něco z křesťanství, tu něco z buddhismu, tu něco z jógy a advaity. Často bez skutečného hlubšího proniknutí do daných historických tradic a se současným vlastním domýšlením, což vytváří nekonzistenci a přináší hledajícím spíše více nových otázek než jejich zodpovězení.

Co ale často chybí, je pohled na nauku v celkovém kontextu s vytříbeným filozofickým poznáním, konzistentním meditativním myšlením a učením, které je univerzální. Místo toho nacházíme nespočetně filozoficky polovzdělaných učitelů, kteří si sice osvojí to či ono „duchovní učení nebo cvičení“, ale často si vůbec nejsou vědomi základních filozofických otázek kolem daného učení, nauky či praxe nebo neuvažují dobu jejich vzniku a kulturní kontext a vše napodobují bez hlubšího přezkoumání.

Během svého vlastního meditativního studia jsem se zabýval samotnou esencí všech historických nauk a tradic a hledal jejich sjednocující prvky pro nové vyjádření nauky bez zatížení tradičních pojmů, které vznikly v určité době a jako odpověď na určité otázky, o kterých dnes nevíme. Současně jsem i hledal společnou řeč s jinými působícími duchovními učiteli současnosti, neboť mi bylo jasné, že výklad NAUKY by měl být nezávislý na národních jazycích.

Velmi jsem si uvědomoval, že od začátku praxe je přijatý jazyk nauky pro hledajícího velmi zásadní, neboť pokud na začátku spirituálního a filozofického hledání přijmeme nesprávné nebo omezující předpoklady, pak těžko dospíváme později k hlubšímu uvědomění, kterému nám brání naše vlastní přijaté způsoby myšlení a nazírání vázající a omezující vědomí v samotné struktuře jazyka výkladu. Tedy si sami svým myšlením a jazykem o nauce, sobě a druhých zavíráme možnost k hlubšímu vědomí, které by mohlo vyvstat. Zde spočívá význam jazyka jako řeči samotného vědomí. Proto se začátek duchovní cesty nazývá „pokání“, což původně znamená změnu smýšlení a nazírání v souladu se skutečností. K tomu slouží duchovní filozofie přijatá jako vlastní vnitřní náboženství.

Pokud duchovní učitelé nehovoří skutečně univerzálním jazykem vědomí, ale p(r)odávají svým stoupencům podobu učení, kde se navíc často dává tradičním pojmům zcela jiný obsah, než jim byl původně přiřčen, stoupenci takového směru a učitele se stávají doslova závislí na určité jediné formě a jazyku výkladu. Vše „jiné“ pak vyhodnocují doslova s úzkostí jako „útok“ na svého „mistra“, za znevažování „jejich“ „nejvyšší“ (jak jinak) nauky, nebo dokonce jako útok nepřátelských „sil zla“, jak jsem poznal ve své vlastní zkušenosti apod.

Někteří učitelé, se kterými jsem vstoupil do komunikace, se neustále oháněli zevními „autoritami“ (co kdo říká a řekl, tedy co říká „jejich“ mistr) a kromě své historické tradice nic dalšího neuznávali. Jedinou snahu, kterou jsem zaznamenal, byla snaha mi vnutit „jejich“ učení. Případně dialog ukončovali velmi nezrale slovy, že oni jsou mistři, mají pravdu a tečka. Dokonce jenom naznačení, že by se jejich autorita prostě mohla, tak jako každý omylný člověk, mýlit nebo neříkat vše z plného poznání, bylo chápáno doslova jako neodpustitelná hereze a rouhání!

Jiní naopak byli ochotni se společně zamýšlet nad svým vlastním výkladem nauky a vědomě vést dialog o základních otázkách a pojmech nauky. Někteří mistři se i společně scházejí a spolu meditují a probírají tyto otázky mezi sebou.

Během této komunikace jsem si uvědomil, že prostě není pravdou, že všechny nauky vycházejí ze stejného poznání – ze stejného vědomí. Naopak, každá nauka je výsledkem a odrazem pochopení jejího komunikátora a je zcela neopodstatněné považovat určitý výklad za výklad stejného jenom „jinými slovy“. Proto jsem se začal věnovat studiu samotných způsobů výkladu nauky, tedy filozofií a s nimi spojených jazyků ve vztahu k vlastní praxi meditace.

Při studiu hlavních filozofických systémů indických nauk a klasického tzv. mystického křesťanství jsem si uvědomil, že nejde o nic jiného, než o „historii“ našeho myšlení povstávajícího z přímého prožívání reality, kde jazyk a myšlení jsou přímo odrazem našeho prožívání a vždy do jisté míry již v sobě omezují samo vědomí a hlubší pochopení. Navíc jazyk a myšlení jsou jednou z našich kapacit – schopností duše, tedy určitá śakti, a uvědomil jsem si důležitou součást učení, kterou je schopnost její komunikace jako živého slova rezonujícího s vědomím, které komunikuje. Výsledkem tohoto meditačního studia je i následující esej, ve které shrnuji základní etapy vývoje výkladu nauky a s ním spojeného myšlení a jazyka, až po jeho „trans-historickou“ kulminaci v jasném pochopení a definici vědomí jako prvotního principu všeho, a z toho vycházející nově re-formulované nauky pro aktuální tisíciletí v podobě učení Životní filozofie a praxe vědomí. O významu a praktických důsledcích jazyka vědomí ve výkladu nauky je následující esej. 

1. Filozofie jako vývoj metafyzického vhledu a myšlení

Existuje zásadní rozdíl mezi pojetím indické filozofie a západní materialistickou předmětně-objektivní filozofií. Filozofie „západní“ je výsledek abstraktní spekulace rozumu o povaze světa – o názorech na svět, člověka apod. To není případ indické, obecně duchovní filozofie, která byla samozřejmě i v základu evropské kultury v podobě řeckých filozofů – mudrců.

Indická filozofie (daršan) není pouhým stanoviskem rozumu, ale je vyjádřením postoje hledače pravdy k metafyzické zkušenosti nejvyšší skutečnosti a přístupu k duchovní praxi, kterou hledající přijal jako své vnitřní náboženství, pomocí něhož usiluje o spásu.

Duchovní filozofie jako rámec duchovní nauky samozřejmě není ani „východní“ ani „západní“, ale historicky můžeme takto rozlišovat dva zásadní různé přístupy a chápání. Nepohlížejme ale na východní filozofie (daršany) stejně jako na západní pouze spekulativní filozofické směry. Když se určitá přijatá duchovní filozofie hledajícímu stane rámcem a prostředkem pro praxi, stává se pro něj vnitřním náboženstvím.

Cílem duchovní meditativní praxe (sádhana) je přímé experimentální ověření výchozích předpokladů duchovní filozofie, tedy poznání (džňána, gnóze), kterou není poznání o „věcech“ nebo nějaké určité „poznání“, ale vědomý vhled do podstaty reality a její přímé vědomé žití. Metafyzický vhled a schopnost jeho přímé a jasné formulace pro výklad a vedení druhých ke stejným metafyzickým zkušenostem je vrchol poznání. Je završením dharmy duchovních učitelů světa.

Během duchovní praxe nezískáváme nic nového, nic, co by nebylo přítomno, ale poznáváme jedno jediné vědomí v různém rozsahu, hloubce a jasu jeho poznání. Poznání (gnóze, džňána) je výsledkem vědomého rozpoznání (prátjabhidžna), tedy aktu vědomí; a nikoliv výsledkem mentální aktivity (dhjána) nebo předmětně zaměřeného soustředění pozornosti (dhárana) na určitou formu „bytí“ například „pozorovatele“.

Realita – skutečnost je jedna jediná a Absolutní, ale v různých etapách indického duchovního metafyzického myšlení byla tato realita do různé hloubky jak poznávaná, tak různě chápaná a komunikovaná. Byla chápaná různými způsoby na základě různých experimentálních zkušeností svých protagonistů. Proto není pravdou obvyklé klišé, že všechny nauky vedou ke stejnému cíli, a to prostě proto, že nevedou.

Nejznámější etapy vývoje indické duchovní metafyziky a s nimi souvisejícího rámce pro duchovní praxi a samotné pojetí duchovní praxe – meditace (sádhana), které můžeme rozlišovat: Samkhyja – Patandžáliho jóga, Advaita Védánta a Kašmírský šivaismus jako filozofické završení učení tantry. Poslední dva směry patří do kategorie meditativního dotazování či zkoumání sebe (átmavičára).

Mnoho současných duchovních škol a učitelů používá různá, často velmi „exotická“ a zásadně ta „nejvyšší“ duchovní cvičení a přístupy převzaté z indického myšlení a jógy. Často jsou do(vy)myšlená bez uvažování kontextu, ve kterém původně vznikly, na co byly odpovědí a k jakým experimentálním zkušenostem skutečně vedou, tedy v jakém rámci duchovní filozofie vznikly a jakých zkušeností jsou odrazem.

Existuje známé klišé, že všechny cesty a nauky vedou ke stejnému cíli. To je i není pravdou. Z praktického pohledu platí pro každého hledajícího, že volba výchozích předpokladů a s nimi spojených duchovních filozofií, tedy názorů na praxi a jimi ovlivněné způsoby chápání a provádění duchovní praxe – meditace, také předurčuje výsledky duchovní praxe. Proto je dobré vědět, z jakých experimentálních zkušeností reality, jaké formy duchovní praxe a jejich přístupy k meditaci vzešly a jaké od nich také můžeme očekávat výsledky, neboť duchovní filozofie – zkušenost, kam vedou, a samotný přístup k duchovní praxi meditace jsou spolu úzce neoddělitelně spojeny. Zjistíme, že mnozí současní duchovní učitelé učí různé jógické praxe, ale často bez znalosti kontextu, doby a duševně duchovního klimatu doby, ve které se objevily a z jaké duchovní filozofie vycházely. Často se různá duchovní „cvičení“ (meditace) chápou jako určité instantní technické postupy, které když budeme po určitý čas provádět, přinesou určité instantní výsledky.

Duchovní filozofie neboli metafyzika tvoří vždy rámec pro pochopení duchovní praxe, a tedy pro její provádění. O nedvojné zkušenosti (advaita) hovoří dvě indické filozofie: Advaita Védánta a Advaita Tantra neboli (nepřesně společně s materialistickými religionisty) „kašmírský šivaismus“. Advaita Védánta jako duchovní filozofie se objevila jako jistá kritika dvojného v podstatě ateistického a materialistického systému Samkhyja, a jí odpovídající duchovní praxi Patandžáliho „královské jógy“. Proto se prvně zaměříme na tuto tradiční jógickou filozofii, nauku a její praxi, která je mezi současnými učiteli jógy nejrozšířenější.

2. Patandžáliho „královská jóga“

Klasická dvojná jógická filozofie (samkhyja) postuluje dvě věčné reálné skutečnosti, které jsou navzájem v protikladu. Jinými slovy nám tato jógická filozofie říká, k jakým experimentálním duchovním zkušenostem vede. To si málo uvědomujeme. Puruša představuje duši, jejíž podstatou je „vědomí“, a Prakriti představuje fenomenální sféru hmoty – přírody. Příčinou pohlcení duše ve hmotě jsou její žádosti, které ji drží v nesvobodě fenomenální sféry hmoty. Jejich odstraněním je dosaženo mokši (vysvobození).

Podstatou duše je Já, které je chápáno jako statické vědomí pozorovatele všech aktivit ve sféře objektivity hmoty. Sféra objektivní hmoty zahrnuje nejen zevní fyzický svět, ale také tělo a mysl, chápané jako „osobní“. Já svou vědomou přítomností je osvěcuje a oživuje. Puruša představuje to vědomé a prakriti to, co se stále mění a podléhá změnám. V podstatě odpovídá západnímu konceptu vědomého „subjektu“ a nevědomého „objektu“.

Duše je vysvobozená z proměn mysli, těla a světa rozlišováním sebe sama – Já od všech proměn prakriti (mysl, tělo a svět), tedy „ne-já“. Tímto postupem pak prakriti zůstane ve svém neprojeveném stavu a duše dosáhne transcendentálního odpoutání – oddělení se (kaijvalja). Projev je zkrátka popírán jako součást reality – „nejvyšší skutečnosti“ a také je popírána pluralita já. Existuje pouze jedno jediné Já, jediná Identita společná všem individualitám, která zcela přesahuje sféru projevu (prakriti).

Duchovní praxe meditace odpovídající této duchovní „jógické“ metafyzice – vnitřnímu náboženství je popsána v tradičních Patandžáliho jógických sútrách (150 let př. n. l.) a vychází ze základní premisy, že jóga je spojení/sjednocení individuálního bytí (átman) s univerzálním bytím (paramátman), čehož se dosahuje utišením proměn mysli (cittavritti), kdy poznávající pozorovatel spočívá usazen ve svém základu. Na základě této duchovní filozofie a Patandžáliho jógických súter vzniklo klasické členění jednotlivých druhů jóg. Silově volní hatha jóga, jóga poznání (džňána), jóga oddanosti (bhakti) a cesta meditace: královská (rádža) jóga.

Je dobré si uvědomit a vyvodit pro vlastní praxi správná pochopení, že výše uvedená klasická tradiční tzv. osmidílná jóga (nazývaná také rádža či aštanga jóga apod.) ve skutečnosti vychází z metafyzických zkušeností samkhyja filozofie, která je podstatně duálním ateistickým a materialistickým pohledem na „vědomí“ a „hmotu“. V tom také spočívá omezenost rámce těchto nauk a praxí i to, jaké zkušenosti přinášejí. To bychom měli uvažovat, když přebíráme různé názory, postoje, učení a praxe z tohoto indického filozofického a duchovního systému nebo je porovnáváme s jiným přístupem. Importovat jej bez meditativního přezkoumání do současných podmínek 21. století je velmi nevědomé, přesto se tak stále děje. Proto také v tradičních jógických textech této duchovní filozofie nenacházíme nic explicitně o „Bohu“ a jejich výklad duchovní praxe se tváří jako postupný lineární proces jednotlivých stupňů až k nejvyšším stupňům (linearita rozumu). Dále se v této tradici neříká vůbec nic o povaze projevu kromě toho, že je protikladem ducha – „vědomí“, které jej přesahuje.

Pochopení samotného „vědomí“ v Patandžáliho jógickém systému je pouze omezené a neúplné. „Vědomí“ je považováno za jednu ze dvou skutečností. Druhou je sféra objektivní „hmoty“, kam patří proměnlivé fenomény (mysl, tělo a svět), a navíc jde o protiklad bez vlastní aktivní dynamiky a moci.

Ve skutečnosti tato filozofie a z ní plynoucí jóga o samotném „vědomí“ vůbec nehovoří. Hovoří o ryzím duchu (puruša), kterým jsme my sami v protikladu k projevené přírodě. To vede k asketickému až nihilistickému pohledu na svět. Také v době vzniku této jógické filozofie takto jogíni (asketové) v Indii žili. Často jejich pojetí duchovní praxe byla jenom příprava na smrt těla neboli řízená sebevražda. Tak se skutečně některé hathajógické texty vyjadřují.

Povaha a zaměření duchovního úsilí tohoto směru jógy je snaha o eliminaci všech proměn objektivního „ne-já“ vzhledem k subjektivnímu vědomému já, tedy bytí sebe sama. Výsledkem je soustředěním dosažený umělý a samozřejmě nestálý stav „samádhi“, který je dosažen eliminací – stažením pozornosti vědomí od všech proměn k výhradnímu od všeho oddělenému soustředění (dhjána) na bytí sebe sama – na já, kterým je stále jenom určitá forma „bytí“. Při úplném ztotožnění dojde k „samádhi“, které trvá jenom po dobu takového soustředění, kdy je překročena dualita „subjekt“ – „objekt“. Myšlením a s ním spojeným jazykem tohoto přístupu je základní dvojnost protikladů „ducha“ a „hmoty“, které jsou chápány jako stejně věčné, kdy ale pouze od všech proměn objektivní hmoty oddělený duch je chápán jako „dobro“ a hoden pozornosti.

Dalším typickým vyjadřováním je tato dvojnost promítnuta do myšlení jako umělá abstrakce typu „subjekt“ a „objekt“ typu „já“ a „ne-já“ jako reálné skutečnosti. Tato doslova „vtělená“ dualita se pak dále rozšiřuje (podobně jako rakovina) do dvojného chápání člověka jako bytosti tvořené „tělem“ a „myslí“, jako by bylo možné je od sebe oddělit.

Takto přijatá filozofie a praxe s ní související je ve vztahu k životu v podstatě vždy do určité míry potlačující prožívání, včetně sexuality a tělesnosti, které jsou považovány za nehodné pozornosti a jako „ne-já“. Proto učitelé vyznávající tuto filozofii a náboženství apelují u svých následovníků na askezi, „zřeknutí“ se světa, „ovládání“ žádostí mysli a její utišování jako podmínku dosažení apod.

Výsledek aplikace této jógické filozofie a náboženství z doby 150 let př. n. l., z doby zcela jiného duchovního i duševního klimatu indického člověka oproti dnešním podmínkám člověka 21. století ve střední Evropě, je přinejmenším známkou nedostatku tohoto pochopení a slepého přebírání tradic bez jejich přezkoumávání.V dané době Indie byla na cestě duchovního úpadku od dob Véd a celá tato filozofie a s ní spojená praxe vznikla v době v podstatě začínajícího převládání materialismu a odklonu od duchovního života. Současně to může být také důvod, proč je tato filozofie a její praxe stále tak pro některé duchovní učitele současnosti dále aktuální. Reakcí a kritikou zabudované dvojnosti do filozofického systému jógy bylo objevení se nedvojné duchovní filozofie Advaita Védánty se svým nejvyšším Bytím – Brahman.

3. Nedvojnost védantská

Vše, co existuje, je Já / Self – jedno jediné a je jím nejvyšší Bytí – Brahman. Advaita Védánta zcela popírá rozmanitost a různost různých já, která by mohla být Brahman. Nejvyšší Já, tedy nejvyšší „Bytí“ nazývané Brahman, je zcela bez kvalit a vlastností, a proto nelze rozlišit jedno já od druhého. Samotná empirická zkušenost a její svět není Brahman.

Svět je neskutečný. Skutečný je pouze Brahman – nejvyšší Bytí. Je nedosažitelný smysly, ale je pozorovatelem (sakšin) všech věcí, podobně jako puruša v Patandžáliho jógické filozofii. O Brahman, který je za všemi popisy, se dále nehovoří. Na typickou otázku žáka „Jaká je povaha absolutna?“, mudrc odpovídá mlčením. Kritérium skutečnosti je to, co se nemění, nepodléhá proměnám. Nevědomost spočívá v klamném ztotožnění Já s tělem, myslí a osobností.

Brahman je zdrojem jevu světa pouze ve smyslu ničím nepodmíněného základu či podstaty. Není naprosto uvažovaná sféra stávání se (aktualizace bytí) ani samotná aktivní účast ve tvoření. Je postulovaná další skutečnost – maja, bezpříčinný klam existence světa, který je přeložen (jak? se neříká) přes Brahman– nejvyšší Bytí. Tím je mimochodem do této „advaity“ promítnuta opět nevědomost a neznalost vnitřní dimenze vědomí, kterou je vědomí potenciální moci a její vědomí aktualizace v projeveném bytí neboli śakti, podobně jako v předchozí Patandžáliho józe. Prostor a čas a běžná denní zkušenost relativní pravda jsou jedna věc, a druhou je absolutní pravda přímo zakoušená. Oboje je v protikladu a nelze to „směšovat“. Z výše uvedeného filozofického pohledu, pokud jej přijmeme jako své vnitřní náboženství a praktikujeme je, tak lze poznání skutečnosti dosáhnout výhradně opět eliminací a negováním, jako v předchozí Patandžáliho „královské józe“.

Védantická praxe spočívá na základech „zřeknutí se světa“ a „nepřipoutanosti“ (vajrágja), a z nich povstávajícího správného rozlišování (vivéka), jako předpokladů pro zkoumání átman (vičára). Vysvobození je chápáno jako vysvobozování z opakovaných zrodů, čehož je dosaženo odstraňováním žádostí mysli (vásana), které odvádějí pozornost od duchovního úsilí a přivádějí vědomí do nižších „zrodů“. Nejvyšší skutečnost = Brahman je nepopsatelná, ale má kvality sat–cit–ánanda, tedy bytí– vědomí–blaženost.

Brahman je nejvyšší „Bytí“, které je zdrojem individuálního vědomí átman. Zde se již připouští prožívání blaženosti v nejvyšších stavech bytí, na rozdíl od nejvyšší skutečnosti filozofie Samkhyja. Toto pojetí a praxe s ním spojená inklinují na jedné straně jednak k negování prožívání a světa obecně, neboť z „nejvyššího“ pohledu svět nemá žádný větší smysl, a současně svádí k úsilí o výhradní zaměření na statickou zkušenost pasivního pozorovatele s cílem pak ve formální meditaci se soustřeďovat na sebe sama (Já jsem), jako na nejvyšší Bytí (Brahman), a nikoliv na jejich vědomí.

Jazykem praxe je rozlišování pozorovatele, pozorujícího já nebo já, které je pozorovatelem rozlišeným od všeho pozorovaného, jež je „ne-já“. Pro dosažení poznání je nutné nejprve stažení pozornosti ze světa a od těla, zcela se neuvažuje možnost přímého rozpoznání vědomí jako v učení tantry. Kritérium je neproměnnost a stálost. Vše, co se mění, není Brahman. Praxe vede k eliminaci všeho, co nepodléhá tomuto kritériu v naší zkušenosti. Když je takový statický pozorovatel či já meditací dosažen, soustředí se na sjednocení s Brahman, tedy opět s „bytím“, ale nyní s „nejvyšším Bytím“.

Praxe védantické advaity spočívá v instrukci, že je nutné stáhnout pozornost vědomí z proměnlivého světa (svět, tělo a mysl) a vrátit ji zpět do neprojeveného nestvořeného základu všeho Bytí – Brahman neboli na nás samé – Já, jež je Brahman. O další praxi se nezmiňuje, případně hovoří o klasické Patandžáliho józe jako o „přípravné“ a „očistné“ praxi. Poznání se dělí na poznání empirické ve vztahu „subjekt“ – „objekt“, anebo přímé „nadsmyslové“ a „nadrozumové“, kdy oddělenost „subjekt“ – „objekt“ je odstraněna jejich „sjednocením“ v „meditaci“. Nevědomost (avidja) je chápaná jako vztah či vazba mezi „subjektem“ a „objektem“. Odstraněním jakéhokoliv spojení s empirickým poznáním je dosaženo nejvyššího bytí – Brahman.

Ve skutečnosti koncepty „subjektu“ a „objektu“ jsou uměle vytvořené rozumem. Fakticky neexistují a svádí k objektivizaci a „vlastnění“ vědomí. Cíleným soustředěním v tomto způsobu smýšlení a nazírání sebe, druhých i světa vznikají schizofrenie nejrůznějšího druhu.

Samotný princip vědomí je zde chápán jako pouze individuální vědomí (átman), které povstává z Brahman – nejvyššího Bytí. Brahman je bez vlastní aktivity a dynamiky a jediný vztah ke světu je, že tvoří jeho neprojevený základ, nikoliv aktivní projevující se vůli. Výrok átman je Brahman říká, že individuální vědomí – vědomé já je nejvyšší Bytí. Prvotní je tedy v tomto učení „bytí“ v podobě „nejvyššího bytí“ (Brahman), a nikoliv samo vědomí. To je zásadní rozdíl v chápání samotného principu vědomí mezi klasickou advaitou a tantrou (jógou vědomí), a to ryze z praktického pohledu zaměření samotné duchovní praxe meditace (sádhana).

Přístup někoho, kdo přijímá za své náboženství filozofii advaity, není stejný s tím, kdo za své náboženství přijímá filozofii tantry, a tedy filozofii samotného vědomí jako prvotního i nejvyššího principu.

Historické a duševní prostředí učení Advaity Védánty nám ukazuje i souvislost s formou výkladu učení a politickým a společenským zřízením v dané době vzniku. Vyznavači a stoupenci pocházeli z bohatých vrstev (kast) indického obyvatelstva tzv. brahmínů. Šlo v podstatě ve své době vzniku o elitářské učení, ve kterém se jeho stoupenci chápali jako výjimeční, vyvolení a nadřazení ostatním nižším kastám indické společnosti, kterým tato filozofie, nauka a učení byly nedostupné. I tato vnitřní kvalita smýšlení je schovaná v pozadí tohoto učení. I v dnešní době praktici této podoby nauky jako svého vnitřního náboženství skutečně vykazují známky jisté namyšlenosti, jak jsou oním Brahman. Pohrdají světem jako iluzorním „ne-já“. To takovým mudrcům vydrží, dokud jsou zajištěni svými stoupenci v ašrámech a nemusí se zabývat životem běžných lidí, majících rodiny, zaměstnání a žijících v zapojení v různých společenských skupinách. Je prostě rozdíl mezi životem a potřebami mladých rodin s dětmi a například „guruem“ bez povinností k zaměstnání a zapojení ve světě. Svět, tedy sféru projeveného smyslového vědomí, odbývá toto učení tím, že je iluzí a že jedinou skutečností je Brahman, tedy že svět není to, co Brahman. Elitářství spočívalo také v tom, že toto učení a jeho stoupenci tvrdili, že svět je neskutečný, což u druhých, kterým svět připadal zcela normálně skutečný, budilo dojem, že dosáhli něco výjimečného – onen Brahman. Vzhledem k tomu, že o samotné tvořivé moci vědomí – śakti nenalézáme v tomto učení zmínku, je evidentní, že jeho stoupenci tuto sféru vědomí nepoznávali a že učení zneužívali podobně jako křesťanské církve vůči pro získání svého sociálního a společenského statusu.

Ani ve filozofii a praxi Advaity Védánty nebyl prvotní princip vědomí zcela poznán, pochopen a vyjádřen naukou ani jí odpovídající praxí. O Bohu se v tomto učení opět nehovoří a za absolutno se chápe „nejvyšší Bytí“, nikoliv vědomí.

Většina duchovních škol a učitelů současnosti (ať už vědomě přímo, či nepřímo používáním řeči, postupů a cvičení – meditací) ve svých „vlastních“ výkladech učení, postojích, konceptuálním slovníku (jazyku učení) vychází z výše uvedených dvou duchovních filozofií: Patandžáliho jógy a Advaity a chápe je jako svá vnitřní náboženství. Tak vznikají různé nové nauky různých učitelů, které ale v podstatě pouze napodobují tyto dva základní přístupy a zaštitují se různými známými jmény minulosti pro dodání aury pravosti svého učení. V tomto případě hovoříme o meditačních neo-východních kultech meditace.

Duchovní filozofie Patandžáliho jógy a Advaity, jak jsem uvedl jejich základní charakteristiky, nechápejme jako nějaké historické skutečnosti, ale zejména jako „trans-historickou“ his-story (příběh) prohlubování či spíše znovu-rozpoznávání experimentální zkušenosti jediného Absolutního vědomí v různém stupni jeho uvědomění a schopnosti tento metafyzický vhled formulovat odpovídajícím jazykem do uceleného učení a praxe. Z praktického pohledu je nutné si uvědomit omezené pochopení samotného principu vědomí v těchto výše uvedených formách duchovních filozofií indického myšlení.

4. TRIKA (Trojjedinost vědomí) – Tantra

V 9. až 11. století v severní Indii v oblasti Kašmíru vzniklo vhodné duchovní, duševní i světské klima, kde vesměs pod patronací místních králů (rádžů) probíhala intenzivní setkávání mnoho mistrů a učenců všech možných škol a duchovních směrů tehdejší doby, včetně buddhismu, což vytvořilo vhodné prostředí pro formulace univerzální nauky vědomí, která vycházela z duchovního undergroundu, tantry.

Z mnoha v té době různých nedvojných tantrických metafyzických škol (krama, kaula, prátjabhidžna a kaula), vydestiloval siddha ačárja Abhinavagupta ucelený univerzální duchovní systém. Ten je postavený na a vycházející ze základního předpokladu a skutečně „vědeckého“ „faktu“, kterým je principiální prvotnost Vědomí před jakýmkoliv „bytím“ včetně jakkoliv „nejvyššího“ Bytí. To je zásadní rozdíl od učení klasické advaity, ale i například od učení Ramany Mahárišiho.

Ve své době zcela „nový“ přístup a cestu advaity a jógy Abhinavagupta nazval Anuttara Trika (Trojjedinost Absolutního vědomí). Tento přístup byl ve své době nazýván prostě Nová cesta – Nauka (navamarga). Jde o první historickou formulaci „jógy vědomí“, nauky „prvotního principu vědomí“, která je sama o sobě nadčasová, univerzálně platná a lidskou historii přesahující a zejména odpovídající plnému poznání principu vědomí jako prvotního principu všeho.

Toto učení, metafyzika i jazyk vrací do nauky opět „Boha“. Je teistické, ale Boha nechápe jako určité „Bytí“, které „má“ „vědomí“, ale jako samo Absolutní vědomí všeho, co JE a MŮŽE být, se svou vrozenou vůlí a dynamikou k projevování se. To je zásadní a základní vlastnost Boha chápaného důsledně jako božské Absolutní vědomí (Anuttara), doslova vědomí nad, než není vyššího, je prostě vědomím celku. V tom se zcela liší a vymyká z předchozích pochopení a poznání skutečnosti včetně postoje, přístupu a vlastnímu prováděním duchovní praxe, meditace.

Jde o univerzálně platné duchovní učení beze stop zatížení nevědomostí materialismu a předmětného objektivismu, kterému podléhali předchozí dvě formy duchovních filozofií. Jde o esenci věčné filozofie: Není vyššího náboženství než Pravda, která vše překonává.

Historická tradice jógy vědomí, dnes známe jako tantrická šivaismus dosáhla svého duchovního a filozofického vrcholu v 9. – 10. století v severní Indii v Kašmíru. Mezi její přední filozofy – siddha ačárji patřili Sómananda, Utpaladéva, Abhinavagupta, Kšemarája. Tato forma výkladu a s ním spojené praxe je v současnosti prakticky pochopena pouze v několika málo duchovních školách ve světě, kde v různé míře svého vnitřního pochopení tzv. „kašmírského šivaismu“ (což je umělý nepřesný název západních religionistů) lépe či hůře aplikují různé aspekty tohoto učení. Bohužel v jeho tradičním jazyce, což opět přináší modernímu člověku současného západního typu možné komplikace, zejména pokud na toto učení stále promítáme naše přesvědčení týkající se předchozích dvou indických duchovních filozofií a jejich přístupu k praxi.

Bylo otázkou času, kdo kdy poprvé v naší době nově re-formuluje toto univerzální učení vědomí. To se stalo v podobě tzv. Životní filozofie a praxe vědomí, která ji nově reformulovala a explicitně rozvinula to, co tradice naznačovala jenom implicitně.

Ve světě existuje pouze málo autorit – učenců (M. Dyczkowski), kteří mají skutečný vhled do původní tradice Anuttara Trika. A ještě méně je učitelů, kteří dokáží moderním jazykem re-formulovat toto učení srozumitelnými slovy ve filozoficky vytříbeném jazyce pro praktickou formu duchovní cesty = skutečné, slovy Abhinavagupty, Nové cesty (navamarga), cesty vědomí, a tak skutečně navázat na tuto duchovní tradici.

Ve skutečnosti jde jenom o obnovení původního duchovního učení, které není výtvorem žádného člověka, ale duchovního poznání tohoto vědomí – prvotního principu vědomí v celé jeho úplnosti, jehož skutečné trans–historické kořeny sahají mimo lidskou sféru (lóku) a to až k prvním lidským civilizacím na této planetě, které byli založeny za pomoci vyšších duchovních entit z jiných lók vědomí. Tyto duchovní druhy vědomí, nazývané nágové jsou skutečnými ochránci tantry i její současné re–inkarnace v podobě Životní filozofie a praxe vědomí. Tato událost je trans–historickým pohybem vědomí, kdy se duchovní centrum naší lóky přesouvá do Evropy, do jejího Srdce.

Jóga vědomí je ve skutečnosti zdroj všech duchovních směrů, škol, učitelů, praxí a praktik, neboť ty povstávají výhradně z vědomí samého. O zásadním rozdílu této nadčasové univerzální jógy vědomí od předchozích přístupů a jejich jóg uvádím dále.

Nedvojná tantra, nepřesně řečeno „kašmírský šivaismus“, přichází se zcela jinou duchovní zkušeností, experimentálním rámcem, pochopením samotného prvotního principu vědomí a samozřejmě praxí k ověření této duchovní filozofie, která sama vzešla ze sféry vědomí. „Nejvyšší skutečnost“ není chápaná jako nejvyšší absolutní „Bytí“, ale jako Absolutní Vědomí všeho, co JE a MŮŽE být (Anuttara Trika), které je samo sebou žijící inteligentní Vůlí k projevování se, jako své základní vlastnosti.

Vědomí je chápáno nikoliv jako exkluzivní, „stojící stranou“ ve vztahu ke všemu ostatnímu, ale jako všezahrnující – inkluzivní (purna), kde vedle sebe existují jak jeho ryzí trans-subjektivita, tak objektivní fenomenální svět vědomí jako jeho vědomá moc, tělo, které vědomě prožívá jako svou svobodnou vůli. Aby mohlo cokoliv existovat – být, musí nejprve existovat realita vědomí tohoto bytí. To je zásadní zkušenostní fakt jógy vědomí a její prvotní filozofický princip

Nová cesta (navamarga) přichází se zcela jiným přístupem, než předchozí praxe vycházející ze zkušeností a praxe Patandžáliho jógy nebo advaity. Tím je poznání skrze aktivní spoluúčast na absolutním Vědomí kontinuálním vědomím, že jsme stále jeho unikátní vědomou součástí, vyjádřením a projevováním–aktualizací–ztělesňováním.

Vysvobození a svoboda (spása) není chápána jako vysvobození „ze“, ale vysvobození „ke“. Nikoliv „vysvobození“ (od koho, čeho?) aktivit moci vědomí, ale svoboda k aktivnímu svobodnému projevování moci vědomí. Nejde o vysvobození „ze“ reinkarnačního procesu, ale o vysvobození samotného reinkarnačního procesu, nejde o zastavení myšlení, ale o vysvobození myšlení a jazyka jako univerzálního Slova/Vac/logos spočívajícího ve vědomí.

Žádosti nejsou chápány jako individuální tendence a sklony individuální mysli a příčiny nesvobody jako v předchozích učeních, ale jako neprojevené potenciality, sebe-aktualizující śakti vědomí. S tímto pochopením se místo potlačování a odmítání jednotlivých žádostí a sklonů po „něčem“ zaměřuje na přímé vědomí podstaty všech žádostí – vědomí žádostivosti jako celku, kterou je vědomí ryzí Vůle (ičhá śakti) k projevování, což je základní schopnost, moc vědomí stojící za unikátní individuální kreativitou každé duše.

Samotné projevy žádostí jsou vstupem k poznání jejich esence jako ryzí vůle vědomí. Aniž bychom je ztělesňovali v jejich obsahu a aktivitách, setrváváme v jejich ryzím záměru, kterým je blaženost – pochopení – světlo svobodného vědomí a ryzí potencialita k projevování. Skutečné spirituální autentické svobody je dosaženo přímým experimentálním poznáním – zkušeností neexistence objektivní předmětné hmoty světa. Nevědomost ducha – spirituální nevědomost spočívá v neuvědomování si pravé podstaty hmoty a naší vrozené nesmrtelnosti duše.

Pro následování učení a praxi této Nové cesty – jógy vědomí není potřeba postulovat jakýkoliv ontologický rozdíl či oddělenost mezi „námi“ a „absolutnem“, mezi „neomezeným“ a „omezeným“ vědomím, mezi „já“ a „ne-já“, „subjektem“ a „objektem“ apod., neboť veškeré omezené vědomí (jakékoliv já, bytí nebo tělo, zkrátka vše, co má jméno a tvar) je vždy určitým vyjádřením (mudra) neomezeného vědomí v podobě určitého „vědomí“. To je zásadní pochopení jógy vědomí.

Odstraněním jazyka nesoucího v sobě „vtělenou“ nevědomost podporující schizofrenie všeho druhu získáváme přímý prostředek vědomí, jeho jazyk, skrze který samo vědomí září, komunikuje a rezonuje – rezonancí přenáší své přímé poznání a pochopení. Vědomí vyzařuje i skrze svůj jazyk, který ale musí být zbaven nevědomosti objektivizujícího předmětného materialistického myšlení a musí vyvstávat z hlubokého meditativního naslouchání – myšlení.

V případě výkladu učení advaity védánty hledající hledá „transcendenci“ (koho, čeho?) sebe sama v „nejvyšším Bytí“. V případě advaity vědomí nehledá žádnou „transcendenci“ něčeho. Jóga vědomí je vyložena z „transcendentní“ pozice, přesněji z pozice vědomí, které je současně jak „transcendencí“, tak „imanencí“.

Poznání z hlediska vědomí se chápe jako odstranění jevících se párů protikladů v naší zkušenosti vědomí povstávajících z nevědomosti. Typické protiklady jsou: subjekt – objekt, jednota – mnohost, uvnitř – vně, nahoře – dole, duch – hmota, stvořitel – stvořené, projev – neprojev, tělo – mysl atd. Skutečnost – realita vědomí je věčný projev odhalování a zahalování různých forem „bytí“ ve vědomí z něj samého neboli věčný proces změny (karma) je její přirozeností, který vědomí nijak neomezuje.

Základní přístup a schéma védantické praxe spočívající ve stažení pozornosti vědomí z empirického prožívání a její přivrácení na samo neomezené „Bytí“ je z pohledu Nové cesty (jógy vědomí) jenom první zcela základní a banální část, zdaleka nikoliv celá duchovní stezka a ve své podstatě „minutí se cíle”.

První část stezky směřující k rozpoznání základu všeho, kterým je prostor – pole ryzího všepozorujícího vědomí, lépe první krok v meditaci směřující dále k novému hlubšímu a svobodnějšímu vědomému vztahu vědomí ke všemu projevenému (nám samým, druhým, světu) jako k vyjádření, extenzi těla ryzího vědomí.

Stezka meditace nevede jenom od světa k vědomí Já, ale skrze vědomí Já do svého projevení. Vyrovnáním obou pohybů (vyzařujícího a pohlcujícího) a prostorů (vnějšího aktuálního a vnitřního potenciálního) jediného vědomí je dosaženo rozpoznání univerzálního tepu Srdce vědomí (Spanda) a podílení se na jeho svobodě a moci v procesu věčné aktualizace všech forem neprojeveného i projeveného bytí.

Odpoutanost a zřeknutí se světa (tak žádané v Patandžáliho józe a advaitě védántě) nespočívá ve zřeknutí se světa a odvrácení pozornosti od proměnlivých fenoménů smyslového světa, ale v přímém zkušenostním uvědomění, že je to samo vědomí v podobě svých nesčetných trans-subjektivních kvalit vědomí, kterými se projevuje jako vědomí světa a těla a jejich smyslové zkušenosti. Toto je unikátní pochopení, které je součástí principu vědomí, jak je poprvé komunikován právě Životní filozofií a praxí vědomí.

Svět je samotnou formou – Tělem vědomí – jeho ztělesňováním – ztělesňováním potenciální moci – Śakti vědomí. Nejvyšší poznání (gnóze / džňána) podle Životní filozofie a praxe vědomí není transcendentní „Já jsem“ nebo nějaké „nejvyšší Já, Bytí“, nebo židokřesťanský žárlivý Bůh „Já jsem kterýž jsem“, ale Vědomí všeho, co JE a MŮŽE být(Anuttara), s přímým zkušenostním nazíráním – zřením celého vesmíru jako expanze – extenze tohoto všeho předmětného prostého neohraničeného pole božského vědomí.

Expanze moci vědomí v podobě jeho Těla = Vesmíru je projevem svobodné Vůle Absolutního vědomí.

Svobodná ryzí vůle (ičhá śakti) vědomí je ryzí záměr vědomí být, poznat (džňána śakti), manifestovat se a konat (krija śakti).

Absolutní vědomí tepe – pulsuje tvořivým pnutím mezi intenzitou k projevení a svobodou od projeveného – Spandou(vrozený dynamismus, aktivita) vědomí.

Spanda je esencí Śivy jako neohraničeného pole čirého Světla – vědomí. Je jeho Srdcem a tepem Absolutního vědomí.

Spanda je pulsující Srdce vědomí. Její poznání je konečná metafyzická trans-subjektivní zkušenost Absolutního vědomí, kterým je Bůh.

Absolutní vědomí (Anuttara), které je božstvím chápaným jako konečná a nejvyšší skutečnost, je chápáno jako spanda – fundamentální tvořivé chvění – vibrace mezi sférami neprojevené potenciality a projevené aktuality, které prostupuje neohraničeným všezahrnujícím prostorem vědomí (akula), z něhož povstává veškeré bytí a jeho formy lidské i božské, těla i věci a jejich různé skupiny – rodiny (kula), kde každé unikátní jednotlivé bytí je současně podstatně unikátním tónem a polem vědomí.

Absolutní vědomí je dynamickým vztahem dvou od sebe nedělitelně kvalitativně rozlišených aspektů ryzího vědomí: Světla (Śiva) a ryzí moci – potenciálu (Śakti), jediného neohraničeného pole, prostoru, sféry Vědomí. Proto “trika”, tři aspekty vědomí, Šiva, Šakti a Šiva-Šakti.

Oba aspekty jediného vědomí Śiva-Śakti mají stejnou váhu. Není tomu tak, že prvotní je śiva a druhotná śakti. Jde o dva různé ale současně neoddělitelné aspekty vědomí. Promítání lineárního objektivizujícího myšlení na filozofii a jógu vědomí je častým neduhem i mnohých duchovních učitelů, kteří tuto nauku neúplně pochopili.

Bůh není „bytí“ ani „bytost“, ale Absolutní vědomí. A jako takové je podstatně neohraničeným polem vztahové intersubjektivity přesahující všechny konkrétní aktuální „subjekty“ v podobě ryzího vědomí.

Zde je nutné zásadní pochopení, že „nejvyšší skutečnost“ či „absolutno“ je v tomto učení výhradně samo vědomí (samvid). Skutečností, včetně té „nejvyšší“, je vědomí samo, nikoliv jakékoliv (včetně „nejvyššího“) „bytí“, jako v případě klasické advaity.

Vědomí je prvotním předpokladem jakéhokoliv bytí. Je prvotním světlem, ve kterém spočívá veškeré bytí, ať aktuální nebo potenciální. Vědomí není jenom činná příčina, ale i materiální.

Definice vědomí jako prvotního principu, Světla všeho (nikoliv „Bytí“) je základem experimentální metafyziky Nové cesty (navamarga) a její praxe, jógy vědomí. Vědomí je zde chápáno jako nejvyšší všezahrnující princip (paramártha), nikoliv jenom jako „osobní“ vědomí, jak je chápáno v učení Advaity a Patandžáliho jógy a v učení jejich následovatelů různých meditačních kultů. Vědomí je Já. Proto se nesoustřeďujeme na žádné „já“, tedy „bytí“, ale na rozpoznání samotného vědomí v každém aktu uvědomování. Vědomí jakéhokoliv „já“ nebo fenoménu je samo jakéhokoliv „já“ či fenoménu prosté – prostorem, ve kterém je vše uvědomováno bez pohlcení vědomí a své identity.

Vědomí, které si uvědomuje nás samé, jakékoliv prožívající já (lépe kontinuum sebe-prožívání), je přirozeně všeho prosté = ryzí, aniž by muselo být prožívání a vnímání, jakkoliv potlačováno nebo omezováno. To je vyjádřeno v první Śivově sútře, základním písmu jógy vědomí: Vědomí (je) Já. Tímto vědomím je vědomí všeho, co JE a MŮŽE být, tedy absolutní univerzální vědomí. Stále jedno vědomí – prvotní princip se uvědomuje v různém stupni, rozsahu a hloubce. Toto vědomí je současně Bůh a božství, kvalitativně (nikoliv kvantitativně) rozlišenou zkušeností a vyjádřením Absolutního vědomí.

Proto není z filozofického a pedagogického pohledu na výklad a jazyk učení nutné definovat a předpokládat jakoukoliv ontologickou oddělenost a vnášet do nauky objektivizující nevědomosti jako „subjekt – objekt“, „neprojev – projev“ atd., a pak stejným jazykem obsahujícím vtělenou nevědomost podávat „know-how“, jak ji odstranit. Viz buddhismus svým postulováním dvou kategorií: nirvány a samsáry (aniž by je přesně definoval) se svým vítězoslavným závěrem mnohých budhistických učitelů „samsára je nirvána!“ Taková nauka nedává smysl, je pouhým rozumováním.

Jazyk nauky musí být živou řečí vědomí, a nikoliv mentálním nástrojem pracujícím s objekty typu „myšlenky“ a „slova“. Musí být živou září – komunikací řeči a slov vědomí reflektující strukturu vědomí. Jazyk je struktura samotného vědomí!

Samozřejmě platí, že každý chováme takovou nevědomost, jakou potřebujeme, ale to neznamená, že ji musíme opakovat po druhých jako povinnou „cestu“.

Vědomí, jako Velké světlo osvěcující vše, je nazýváno mahaprakaša. Vědomí je nejvyšší božství. Není jiného světla než světla vědomí. Nejde o nějakou „božskou energii“, ale o vnitřní trans-subjektivní kvalitu vrozenou vědomí.

Absolutní vědomí věčně kontempluje svou moc, a z této věčné kontemplace povstává amrita – nektar – sóma, která se ve věčném procesu života ztělesňuje v podobě všech těl a jejich světů.

Vědomí není pasivní oddělený pozorovatel (sakšin), ale neohraničený prostor–pole plný–těhotný svou mocí k aktivitě, jejímž ztělesněním je vesmír vědomí, prostor expanze aktuálně projevených potencialit vědomí.

Dynamický tvořivý princip vědomí – Spanda je Srdce Šivy. Je jeho věčnou potencí a aktivitou. Expanze v podobě vědomí vesmíru umožňuje prožívání nektaru blaženosti věčného spojení Śiva-Śakti jako Sebe.

Spanda je pravou esencí – srdcem Šivy. Bez ní, své Bohyně, by jej nebylo možno zvát Bohem. Bůh se projevuje jako relační princip. Proto jej nelze „vlastnit“ a „uchopovat“, ale pouze svobodně a volně sdílet. Bůh není „bytí“, ale relační princip vědomí.

Součástí praxe kašmírského šivaismu, jeho jógy vědomí, je vnitřní uctívání osobních božstev (pudža) skrze meditativní rezonanci. A to i za pomoci jejich symbolů – ztělesnění (murti), ale chápaných jako experimentální metafyzické zkušenosti Absolutního vědomí, jeho formy či ztělesnění (mudra), nikoliv jako soustředění na „předměty“. Tyto experimentální zkušenosti Absolutního vědomí jsou ve skutečnosti „předmětem“ meditativního uctívání Boha v podobě jeho božstev, s kterými se lze sjednotit vzájemným prostoupením v jediném vědomí, v meditativní rezonanci(samavéša). Mezi hlavní tantrická božstva patří Śiva, Kálí,  Bhairava, Náganátha a další. Zásadní rozdíl je postoj a přístup ke světu, na rozdíl od předchozích forem učení. Svět je vyzářené svět-lo (prašada) a slovo – smysl (Vac / Logos) vědomí. Lépe „svět“ jako takový neexistuje, ale existuje vědomí světa a jeho věčná aktualizace. Svět je formou – tělem vědomí, a proto je plně skutečný jako samo vědomí: vědomí světa, které není ničím ze světa omezeno. Projevené tvary a předměty světa jsou kondenzací masy světla (bindu), významu a zvuku (nada) vědomí a jeho blažené esence (rasa). Vše projevené, předměty, těla, věci, všechny fenomény jsou podstatně vždy určitým „vědomím“ – rozlišeným ohraničeným polem vědomí (akula), které je zevně ztělesňuje v podobě všech předmětů, těl a věcí (kula). Jinými slovy, neexistuje ve skutečnosti věc či předmět, který by byl absolutně „neživý“ nebo by nebyl ztělesněním určitého vědomí a jeho kvalit, jež nese a vyzařuje.

Vrcholem metafyzického zkušenostního poznávání Absolutního vědomí je zkušenost Spandy, která je pulsující esencí všeho. Je Srdcem samotného Pána Śivy, vždy nově expandujícího univerzálního vědomí. Nová cesta (navamarga), jak nazval Abhinavagupta jógu vědomí, se také nazývá Přirozená cesta (sahasa).

Základní jógické přístupy spočívají v přímé józe vědomí (prátjabhidžna) spočívající v přímém zkušenostním rozpoznání vždy přítomného prostoru ryzího vědomí, v kterém zakoušíme vše bez pohlcení v jeho obsahu s přímým přesažením mechanismu ega – já s bodově zaměřenou pozorností. Tantra spočívá v rozšiřování naší zkušenosti ve vědomí jógou prostoru (čidakáša) a jógou dechu vědomí (pránájám), díky čemuž poznáváme podstatu a esenci ryzího vědomí, kterou je jeho moc – šakti jako duchovní tělo vědomí.

Součástí meditativního způsobu života je i forma párové meditace (včetně levoruké formy za současného sexuálního spojení, kaula marga), která přináší unikátní rámec duchovních schopností (siddhi) a vhledů (sattarka).

Tělo není jakkoliv odmítáno nebo negováno jeho prožívání, ale naopak je chápáno a subjektivně nazíráno jako mandala – ztělesnění samotného univerzálního božského vědomí. S tím souvisí forma učení. Výklad i vlastní meditativní praxe spočívají v zaměření na duchovní tělo duše – tělo cítícího pocitového vědomí a jeho substanci. Nikoliv na tělo chápáno zevně a jeho zevní dech.

Prvním krokem je vědomé oživení celého našeho aktuálního těla z jeho esence bytí, které je ryzím unikátním bytím samotného prostoru ryzího vědomí. Je obličejem univerzálního božského vědomí.

K intenzivnímu emočnímu prožívání a zkušenostem, včetně negativních, jako jsou deprese a nemoci, je přistupováno stejným postupem: zaměřením se na jejich esenci v jejich hlubším vědomí s využitím jejich vnitřního potenciálu k rozšíření vlastní zkušenosti ve vědomí.

Re-inkarnace a re-formulace tantry či „kašmírského šivaismu” a jeho „nové cesty“ v podobě filozoficky precizního, srozumitelným jazykem vyloženého kánonu uceleného systemizovaného učení – tantry, se objevila právě v současnosti na počátku 21. století, a to v klimatu evropského prostředí. To není náhoda, ale očekávaný jev v podobě unikátního navázání a rozvinutí toho, co bylo jenom implicitně naznačeno původními siddhačárji jógy vědomí, našimi předchůdci z oblasti Kašmíru, v 9. – 11. století. Stalo se tak v podobě učení Životní filozofie a praxe vědomí a jejího principu vědomí, formulovaném Jiřím a Táňou Krutina.

5. „Princip vědomí“ a „Životní filozofie a praxe vědomí“

Jde o unikátní formulaci učení univerzální spirituality postavené na důsledném poznání a pochopení samotného prvotního principu „Vědomí“. Přináší srozumitelný rámec pro duchovní praxi a redefinici základních pojmů věčné spirituality, jako jsou meditace, bytí, duše, já a tělo, z pohledu vědomí, které usnadňují hledajícím adeptům pochopení přirozené praxe této nově formulované jógy vědomí.

Základními axiomy principu Vědomí Životní filozofie a praxe vědomí jsou:

1. Vědomí je prvotní podmínka a prvotní POLE a Světlo všeho, co je a může být.
2. Vědomí je vše – je vše zahrnující pole.
3. Vše, každé jednotlivé „bytí“ i „Bytí“ jako celek (projevené i neprojevené), každé já, tělo i věc jsou vždy současně určité unikátní podoby (aktuality nebo potenciality) vědomí, tedy určitým „vědomím“ či polem vědomí.

Svým jazykem a filozofickou přesností výkladu se stává samotným komunikačním médiem, živou září vědomí jako takového. Vědomí jako jediná skutečnost není odděleno od světa, ale svět je jeho světlem a slovem, svobodným vyjádřením řeči vědomí.

V souladu s tímto univerzálním učením je formulace filozofie vědomí se svým prvotním principem vědomí a její praxí Životní filozofie a praxe vědomí současně revoluční výzvou pro radikální změnu a skutečnou re-evoluci v nazírání a smýšlení ve všech oblastech lidského snažení: filozofii, psychologii, medicíně, vědě, náboženství i politice.

Autentická spiritualita nepopírá empirický život člověka ve světě se všemi jeho oblastmi individuálními i společenskými, ale přijímá je na základě vnitřního poznání (gnóze), jež nás učí nalézat k vědomí ve formě světa hlubší a svobodnější vztah bez pohlcení vědomí a své identity v jeho jednotlivostech.

Tím je tato duchovní filozofie, postavená na plné definici principu vědomí a učení Životní filozofie a praxe vědomí, nanejvýše aktuální pro současné duchovní a duševní klima světa a myšlení lidí. Současně jde o filozofii a učení sjednocující jak vědu, tak i náboženství na zcela univerzálním obě tyto kategorie přesahujícím a zahrnujícím společném základu, kterým je právě prvotní princip vědomí. Ten nebyl dosud historicky v západním ani východním filosofickém myšlení jasně, a zejména na základě ověřitelné experimentální zkušenosti takto dosud definován.

Jde o výzvu ve svém základu podrývající a dekonstruující současná dosud vládnoucí přijatá materialistická paradigmata v mnoha oblastech lidského snažení a života, která jsou výsledkem nevědomého, tedy ne-meditativního nazírání a myšlení, jež stojí za další nevědomostí přijímanou lidmi v širokém konsensu a přinášející v konečném důsledku celému lidskému společenství jako celku, jako jedné duchovní rodině svého druhu vědomí, jenom utrpení, zmatek a další nevědomost. Často velmi sofistikovanou a o to větší utrpení přinášející, často v nevědomosti udržující mnohými duchovními učiteli dnes působícími.

Jde o jedinečnou příležitost v trans-historickém kontinuu člověka a jeho myšlení přezkoumat základní filozofii života, paradigmata vědy a navrácení ke zdroji univerzálního náboženství a základu pro veškeré lidské snažení přesně v souladu s tradicí (undergroundové) gnostické duchovní tradice naplňující univerzální dharmu: není vyššího náboženství než pravda, a tvořící od vzniku naší sluneční soustavy věčnou duchovní rodinu učitelů (guru kula) a jejich radu starších.

Zcela ojedinělá a historicky poprvé jasně definovaná Životní filozofie a praxe vědomí se současnou definicí samotného Principu vědomí, chápaného jako neosobní všezahrnující trans-subjektivita, je svým vlastním bytím nejen novou re-inkarnací geniality ducha Abhinavagupty, ale i esencí duchovní univerzální NAUKY, která přesahuje fyzický rámec našeho světa a jeho různých duchovních nauk, skupin a škol odvozených od individuální zkušenosti jejich lidských zakladatelů.

Životní filozofie a praxe vědomí nejen zahrnuje esenci učení tzv. „kašmírského šivaismu“ a je v souladu s jeho tradičním učením, ale současně i nově novým konzistentním způsobem rozvíjí experimentálním meditativním myšlením pouze implicitně naznačené metafyzické skutečnosti vědomí ve starobylých tantrách této tradiční duchovní školy. To vše srozumitelným systematickým jazykem moderního člověka 21. století.