Ve svých knihách, esejích, on-line veřejných meditacích či seminářích opakovaně komunikujeme základní „definici“ meditace jako věnování si času být vědomý. Nicméně současně učíme i mnoho konkrétních specifických meditačních praktik zaměřených na rozpoznání specifických aspektů vědomí, a tak cítíme potřebu se opět věnovat základní otázce po smyslu meditace jako takové. Jaký je tedy základní význam a praktický výchozí bod meditace? Je to tedy určitá technika, mantra, jógická pozice (ásana), akt koncentrace či soustředění na jeden bod nebo na jedinou myšlenku (dhjána), snaha osvobodit svou mysl od myšlenek nebo se odpoutat či vystoupit z vlastního těla, forma vedené relaxace či vizualizace nebo nějaká tajemná praxe získaná ze starověkých textů nebo souboru meditačních technik?
MEDITACE není ničím z výše uvedeného. Přesto je něčím mnohem jednodušším a principiálně základnějším, a přesto je tak často a vytrvale v praxi vynechávaná – v neposlední řadě v každodenním životě a žití. Jak často zdůrazňujeme, alfou a omegou meditace není nic víc ani míň, než si prostě dát ČAS BÝT VĚDOMÝ – více vědomý, vědomý si více a vědomý si toho všeho více jasněji a intenzivněji.
Být si vědomý nicméně čeho? Pro začátek ničeho jiného než toho, jak se sami aktuálně cítíme – tělesně – právě teď, a přesto také současně uprostřed našich konkrétních životů a našich žitých vztahů. Neboť nemeditujeme v nějakém vzduchoprázdnu, ale právě z místa naší aktuální existenční situace v našem žitém světě jako celku.
Slovo meditace vychází z latinského medius – ocitnout se či nacházet se „ve středu“ nebo „uprostřed“. Ve středu či uprostřed ale čeho? Uprostřed našeho žitého světa jako celku, se všemi jeho specifickými událostmi, setkáními a doprovázejícími náladami a emocemi – tedy uprostřed cítěné zkušenosti jako celku a smyslu, který doznívá nebo naopak svítá v našich tělech, ať už jako zbytkové či reziduální pocity toho, co bylo, nebo jako předvídající či tušené pocity toho, co je nebo může přijít.
Právě proto prvním a nejdůležitějším krokem v meditaci je věnovat více, a nikoliv méně svého vědomí našemu vnitřně cítěnému tělesnému pocitu každé jednotlivé zkušenosti a všem různým událostem a setkáním, náladám a emocím, úvahám a myšlenkám, vzpomínkám a očekáváním, které tvoří náš žitý zakoušený svět – současně společně s jakýmikoli pocity nebo příznaky ať už klidu a pohodlí, tak neklidu a nepohodlí, které je doprovázejí. Případně si můžeme jednoduše být vědomí specifických tělesných smyslů, pocitů nebo počitků, jejichž význam nebo smysl je nám dosud nejasný. A právě tím, že si dáme čas svým vědomím následovat a cítit tyto pocity dále, jasněji a hlouběji, tak budou odhalovat svůj význam či smysl a jejich souvislost s konkrétními událostmi či zážitky, otázkami či výzvami spojenými s naším žitým světem a našimi vztahy.
Pouze tím, že si dáme dostatek času na meditaci v tomto smyslu – tedy přebýváním či spočíváním uprostřed tělesného cítícího vědomí všech prvků našeho bezprostředního prožívání a životních událostí včetně jejich kontextů, ze kterých vyvstávají, mohou časem vyvstávat a přicházet cítěné smysly a významy, které zažíváme v našich tělech, a tak přinášet a dávat smysl novým smysluplnějším způsobem – což vede k novému Vědomí a k novým vhledům do našich životů a žitého světa na osobní, inter-personální a trans-personální úrovni.
Výchozím bodem, motivem a cílem meditace tedy rozhodně NENÍ hledání nebo úsilí jakýmkoli způsobem odvádět pozornost nebo se oddělovat či disociovat, ať už emocionálně, mentálně nebo „duchovně“ od toho, kde se aktuálně nacházíme a jak se cítíme uprostřed naší aktuálně žité zkušenosti nás samých, našeho světa a ostatních lidí. Místo toho je jím právě poskytnutí většího tělesného vědomí této zkušenosti, a tím i našemu tělu, já a žitému světu jako celku.
Pro začátek si můžeme nebo nemusíme zavírat oči, ale pokud nás má meditace vést ke zcela novému způsobu nepřetržitého meditativního života, pak se musíme naučit meditovat primárně s otevřenýma očima a během pohybu, protože prostě nemůžeme meditativně prožívat svůj každodenní život se zavřenýma očima v nehybném sezení. To je také význam tantrické mudry BHAIRAVA MUDRA jako meditativní praxe a postoje spočívající ve schopnosti obrátit pohled našeho cítícího vědomí do nitra a do hlubin našeho niterně cítěného těla, aniž bychom museli zavírat oči a přestat vnímat svět kolem nás.
Tato schopnost či um je zase předpokladem pro praxi a zkušenost další tantrické mudry KHEČARI MUDRA, kterou učíme skrze jógu vědomí – tedy schopnost či um vnímání a zakoušení „prázdných“ prostorů Vědomí obklopující naše myšlenky, pocity a vjemy a celého prostoru kolem obklopujícího naše tělo jako celek, vedoucí k prožívání singularity prázdného prostoru, nikoliv jako pouhé prázdnoty, ale jako prostorového pole ryzího Vědomí. To nám zase umožňuje rozpoznat základní rozdíl či základní rozlišení mezi na jedné straně vším, co zakoušíme vnitru i vně a ryzím Vědomím zakoušení toho na straně druhé. Přičemž obě strany jsou podobny stranám jedné mince.
Prostřednictvím tohoto základního rozlišení můžeme zkušenostně rozpoznat základní skutečnost, že ryzí VĚDOMÍ myšlenky nebo emoce, pocitu nebo vjemu, nutkání nebo impulsu NENÍ danou myšlenkou nebo emocí, pocitem nebo vjemem, nutkáním nebo impulsem, ale že je vrozeně prosté myšlenek a emocí, pocitů nebo vjemů, nutkání nebo impulsů.
Výsledkem tohoto základního a významného zkušenostního rozpoznání a pochopení je osvojení si schopnosti – UMU dělat dvě nejdůležitější věci současně. Zaprvé následovat a plně se vcítit do každého prvku našeho tělesného sebeprožívání, a to mnohem plněji a intenzivněji, a současně zadruhé se vyhnout pasti ZTOTOŽŇOVÁNÍ s jakýmkoliv daným prvkem našeho prožívání, ať už jde o konkrétní náladu nebo stav bytí, myšlenku nebo emoci, pocit nebo impuls, životní situaci nebo tělesný symptom. Tím, že se doslova znovu ztělesníme skrze vědomí našeho bezprostředního tělesného pocitu sebe-já ve všech jeho aspektech, tak zároveň začneme zakoušet naše já a tělo jako bezpečně zahrnuté ve vše obklopujícím prostoru a tichu ryzího vědomí, což je první krok směrem k další fázi meditace.
Podstata tohoto dalšího kroku spočívá v přechodu od prostého poskytnutí si „času být vědomý“ (zejména tělesnému vědomí všeho, co cítíme a uprostřed čeho se nacházíme) k BYTÍ právě tímto vědomím samým, které samo není ničím tělesným. Jinými slovy, dospíváme nejen k cítění, ale i k BYTÍ touto neomezenou „tichou prostorovostí“ ryzího beztělesného Vědomí, které obklopuje a zahrnuje naše těla, a s ním všechny prvky naší prožívané zkušenosti a žitého světa, vnitřního i vnějšího. Právě prostřednictvím tohoto přechodu – od být vědomý k Bytí Vědomím – je dosaženo základního cíle jógy vědomí, totiž přechodu z nového VĚDOMÍ všeho, co zakoušíme k nové ZKUŠENOSTI vědomí samého.
Zkušenost Bytí–Vědomím (Sat–Čit) má primární charakter blaženosti (Ánanda). Přesto lze tuto blaženost zakoušet nesčetnými způsoby, nejen prostřednictvím zkušenosti Vědomí jako nekonečné, všeobjímající tiché prostorovosti, ale také jako nové a smyslově obohacené vnímání všeho, co je zahrnuto a objímáno uvnitř této nekonečné, všeobklopující tiché prostorovosti Vědomí.
Všechny ty nejobyčejnější pohledy a zvuky, věci a lidé, které jsou kolem nás v tomto světě pak přestávají mít charakter pouhých předmětů, které vnímáme a na které se díváme prostřednictvím „kukátek smyslů“. Místo toho zažíváme každou smyslovou kvalitu těl v prostoru kolem nás – ať už jde o tělesnou barvu, zvuk, tvar nebo texturu nebo věc, nebo tělesný tvar, tělesné pohyby, obličej a oči člověka – jako výraz blažených duševních kvalit. Tyto duševní kvality jsou vlastnosti, které nevnímáme jen navenek skrze naše smyslové vědomí, ale současně je také cítíme v naší niternosti a v našich vlastních tělech – prožíváme je jako blaženě smyslné KVALITY (QUALIA) Vědomí.
BYTÍM ryzím Vědomím (ŠIVOU/MUŽEM), každé tělo, věc a osobu ve světě kolem nás zakoušíme ve své pravé přirozenosti jako božskou smyslnou Manifestaci (ŠAKTI/ŽENU) ryzího Vědomí. Tak poznáváme ŠIVU jako ono božské Vědomí, jehož blaženost nespočívá v transcendenci smyslnosti, ale spíše v neustálém užívání si – doslova a do písmene libování si – ve svých vlastních rozmanitých smyslových a tělesných projevech a manifestacích, které všechny prožívá jako vyjádření nejjedinečnějších, nejvybranějších a blaženě smyslných kvalit duše či Vědomí samého.
Obyčejné věci a jevy tohoto světa tak doslova a do písmene odhalují svou neobyčejnou či transcendentní povahu. Vnější smyslové kvality se odhalují a jsou niterně cítěny jako jedinečné duševní kvality samotného Vědomí. Naše běžné smyslové vědomí světa tak není nikterak otupováno, potlačováno nebo transcendováno, ALE naopak zesílené, zintenzivněné, obohacené a oživené mnohdy do nepředstavitelné míry. Pak je zcela nemožné, aby byla jakákoli věc, místo nebo osoba vnímána jako „ošklivá“ nebo „špatná“, a to jakýmkoliv způsobem, protože všechny věci nyní září, vyzařují a zní svou vlastní jedinečnou krásou duše. Výsledkem je, že každá věc a člověk je, jak vnímán zvenčí, tak současně cítěn z nitra jako to, čím skutečně je – jedinečnou částí, vyjádřením a ztělesněním božského Vědomí, které je BOHEM, a tedy také jako určitý konkrétní BŮH sám o sobě a svým způsobem, jako jedinečná krásná tvář DOBRA a ZBOŽNOST božství.
Tato zkušenost božského Vědomí–Blaženosti (Čit–Ánanda) jako neobyčejnosti obyčejnosti, božskosti „světského“, duševní niternost smyslového, smyslnosti spirituálního, je to, co lze v tantrických termínech nazývat SAMÁDHI – neboť tantra není ničím jiným než blaženým prožíváním ve Vědomí božské podstaty veškerého smyslového prožívání a jevů. To je zkušenost MÁJI, nikoliv jako „nevědomosti“ či „iluze“, ale jako MÁJAŠAKTI – schopnosti neboli Síly (ŠAKTI) božského Vědomí ztělesňovat a užívat si své vlastní imanentní smyslové kvality neboli tattvy, zatímco současně jako RYZÍ Vědomí (a jako prázdná prostorovost) vše zahrnuje i přesahuje.
Meditace je tedy to, co nám umožňuje stát uprostřed Božství v obou jeho povahách, imanentní i transcendentní současně. Činíme tak NIKOLIV tím, že opustíme náš skutečný žitý smyslový svět a jeho obtíže či problémy, ani tím, že se vzdálíme od svých těl, vypneme mysl, nebo že zavřeme oči a uši před naším vnějším smyslovým prožíváním.
Činíme tak především tím, že se vracíme zpět do svých TĚL a z prohloubeného tělesného vědomí sebe sama a světa doslova přicházíme k rozumu ve všech možných významech této fráze. To přináší nový smysl našemu životu A současně bohatě zintenzivňuje naši smyslovou zkušenost světa kolem nás. To vše je nicméně nemožné bez toho, aniž bychom si DALI více ČASU být vědomý všeho, co aktuálně zažíváme uprostřed našich životů. A tímto způsobem tak zakoušeli smyslnou BLAŽENOST a hluboké životní vhledy, které přirozeně vyvstávají z BYTÍ tímto VĚDOMÍM (Sat–Čit–Ánanda) v jeho neomezené a otevřené prostorovosti a tichu.
